Isaac Puente

Svobodný komunismus

Brožura Svobodný komunismus od Isaaca Puenteho je z roku 1932, v průběhu 30. let nabyla mezi španělskými anarchosyndikalisty velké popularity a stala se podkladem jednání o zásadách libertinského (= bezstátního, svobodného) komunismu jako hlavního prostředku sociální revoluce na cestě k anarchistické společnosti na IV. kongresu CNT v květnu 1936 v Zaragoze. Výsledky kongresu byly pak pomůckou pro kolektivizační snahy a pokusy o libertinský komunismus ze strany CNT v průběhu revoluce a občanské války v letech 1936-39. Práce je to tedy poměrně stará a svým rozsahem a zaměřením už neodpovídající potřebám pracujících na jejich cestě k sociální a politické emancipaci. Protože však konkrétní pokusy o tzv. konstruktivní sociální anarchismus v praxi za Španělské revoluce byly a dosud jsou jednou z největších a nejvýznamnějších akcí v boji za osvobození a emancipaci pracujících, je třeba znát i teoretické pozadí tohoto pokusu, aby se tak daly lépe chápat pozitivní i negativní zkušenosti této revoluce a vyhodnocovat je jako poučení do budoucnosti. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že v češtině bylo toho zatím o podobných problémech publikováno žalostně málo. Proto nyní přetiskuje nakladatelství A-Syndikát tuto brožurku jako malý příspěvek k poznání jedné etapy našeho revolučního hnutí i jako příspěvek do diskusí o novějších podobách a představách libertinského socialismu, komunismu a samosprávy vůbec. Bez poznání historie se složitě chápe podstata dneška a při hledání vhodných cest do budoucnosti už nemusíme objevovat "Kolumbovu Ameriku", tedy již v minulosti známé, ale nyní pozapomenuté pravdy a nápady, když je stačí vylepšovat, modernizovat a posouvat dál.

Svobodný komunismus
Národní konfederace práce (CNT) je, tak říkajíc, hlásnou troubou pro všechny revoluční snahy, které dělnická třída směřuje ke komunismu. To je systém lidského soužití, který se pokouší nalézt cestu jak řešit ekonomické problémy bez použití státu či politiky ve shodě s dobře známou formulí : od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.

Hnutí dělnické třídy za svobodu pokročilo kupředu přes utrpení a těžké zkušenosti. Z každého neúspěchu vyšlo omlazeno a s novou energií. Je silou v pohybu, tvůrcem budoucnosti. Nese v sobě sémě sociální dokonalosti a vymiňuje si přítomnost úsilí, které vychází z hloubky samotné lidské bytosti, úsilí díky němuž nemůže zahynout, ani kdyby znovu stokrát ztratilo správnou cestu.

Dělnické hnutí prošlo barbarskými represemi. Po dlouhou dobu se nechalo svádět falešnými hlavy reformismu a písněmi politických sirén, které vedou pouze k emancipaci vůdců a spasitelů, jež se z bratrů náhle mění v nepřátele.

Dělníci se stali cílem příliš mnoho kazatelů. Někteří jim tvrdili, že potřebují klid, jiní že potřebují kulturu, jiní že potřebují vzdělání. Podle názorů těch, kteří by chtěli být jejich pastýři, nebyli dělníci nikdy dost vyzrálí, aby osvobodili sami sebe. Pokud bude tato situace pokračovat, budou dělníci "zrát" věčně : pouze jediným způsobem se dělníci mohou zbavit ignorance a kulturního ochuzení, které jim kapitalistický režim a stát přisoudily, a to revolucí. Každá částečná svoboda musí stát tolik úsilí jako úplná emancipace, pokud je ta vybojována kolektivně a ne pouhými individui.

Pokud hledáme cestu jak tohoto dosáhnout bez útoku na samotný systém, jak nikdy nebudeme moci sociální problém vyřešit. Je to jako Kolumbovo vejce. Jestliže se dál a dál pokoušíme postavit vejce na špičku, pouze ztrácíme čas. Musíme se rozhodnout zploštit špičku tím, že ji naklepeme o stůl a tak zaútočíme na skutečnou formu samotného vejce.

Národní konfederace práce funguje jakožto mluvčí dělnického hnutí za svobodu, varující před reformistickou rouškou vedoucí do slepé uličky politiky. Nalezla přímou cestu, jíž je přímá akce, která vede rovnou k zavedení libertinského komunizmu, jediné cesty ke svobodě. Nezáleží jí na vybudování mocného hnutí, které si získá uznání jak svých členů tak i mimostojících, pokud to není schopno dosáhnout jejího cíle - osvobození. Toto není žádný mlhavý ideál, který by bylo třeba opatrně vypiplat, je to válečná fronta. Tento ideál spočívá ve formě anarchismu, která nahrazuje vedení shora a poskytuje motivující sílu.

Libertinský komunismus je společností organizovanou bez státu a bez soukromého vlastnictví. A za tímto účelem není třeba něco vynalézat nebo vykouzlit nějakou novou organizace. Ústřední body kolem nichž se bude život v budoucnosti organizovat, jsou přítomny již v dnešní společnosti: svobodné odbory a svobodné obecní samosprávy.

Odbory : v nich se spontánně spojují dělníci z továren a všech dalších míst kolektivního vykořisťování.

A svobodné obecní samosprávy : pracující na základě schůzí, jejichž kořeny sahají až hluboko do minulosti, kde se obyvatelé vesnice (opět spontánně) spojují, a které ukazují cestu k řešení problémů ve společenském životě a na venkově ("Vesnicí" autor míní venkovské usedlosti kolem tisíce obyvatel - pozn. vyd.)

Oba druhy organizace fungují na federalistických a demokratických principech, v tvorbě rozhodnutí budou plně suverénní, bez podřizování se nějakému vyššímu tělesu, a jedinou povinností - federovat se navzájem, jak to diktuje ekonomická nutnost, ve styčných a komunikačních tělesech organizovaných v průmyslových federacích.

Odbory a svobodná obecní samospráva přijmou za své kolektivní nebo společné vlastnictví všeho, co je v současnosti soukromým vlastnictvím a budou regulovat produkci a spotřebu (slovem hospodářství) v každé lokalitě.

Spojení dvou termínů - komunismus a libertinský - samo v sobě naznačuje fúzi dvou idejí : jedna z nich je kolektivismus - mířící k vytvoření celkové harmonie za pomocí kontribuce a kooperace individuí bez jakéhokoliv podkopávání jejich nezávislosti i druhá je individualismus hledající jistotu respektu nezávislosti individua.

Jelikož sám nedosáhne ničeho, potřebuje tovární dělník, železničář nebo zemědělský dělník spojit síly se svými kolegy. Jednak aby provedl svoji práci a zároveň aby ochránil své zájmy jako individuum. Naproti tomu řemeslníci a rolníci mohou žít nezávisle a mohou být soběstační v důsledku čehož je v nich duch individualismu hluboce zakořeněn. Takže, odbory vycházejí vstříc potřebě kolektivní organizace, zatímco svobodné obecní samosprávy lépe vyhovují individualistickému cítění rolníků.

Chudoba je symptom a otroctví nemoc
Pokud bychom zůstali pouze na povrchu věcí, všichni bychom se shodli na tom, že chudoba by měla být označena za nejhorší rys dnešní společnosti. Nicméně, nejhorším utrpením je otroctví, které člověka nutí upadnout do chudoby a zabraňuje mu v rebélii proti této skutečnosti. Největším zlem není kapitál, který vykořisťuje dělníky a rozmnožuje se na jeho úkor, ale spíše stát, který dělníka drží obnaženého a bezbranného, udržuje jej v porobě ozbrojenou silou a uvězněním.

Všechny nemoci, nad nimiž v dnešní společnosti naříkáme (na jejich výčet zde není místo) jsou zakořeněny v instituci moci, to jest ve státu a instituci soukromého vlastnictví, jehož akumulace plodí kapitál, Člověk je vydán na milost a nemilost těmto dvěma společenským hrůzám, které unikají jeho kontrole : dělají jej malým, lakomým a postrádajícím schopnost solidarity, když je bohatý, a krutě necitlivým k lidskému utrpení, když třímá ve svých rukou moc. Chudoba degraduje, ale bohatství deformuje jeho citlivost. Nikdy nic nebylo příčinou větších slz a krveprolití než kapitál s jeho nesměrnou lačností po zisku. Celá historie je napěchována zločiny a mučením uskutečňovanými autoritou.

Akumulace bohatství, tak jako akumulace moci hrstkou lidí, může být dosaženo pouze za cenu toho, že o ně okrademe druhé. Abychom zničili chudobu a rovněž ukončili otroctví, musíme se postavit proti hromadění majetku a moci tak, aby nikdo nemohl brát víc než potřebuje a aby nikomu nebylo dovoleno poroučet všem ostatním.

Dvě základní hnací síly
Naše přirozenost a způsob jakým žijeme, dávají lidem dvě základní nutnosti, které nelze potlačit : nutnost chleba, což znamená vše, co potřebujeme k uspokojení našich hospodářských potřeb (jako je potrava, ošacení, bydlení, vzdělávání, zdravotní péče a prostředky komunikace) a nutnost svobody, či kontroly nad našimi vlastními činy. Vnější tlaky jako takové v nás nevzbuzují odpor, poněvadž se skláníme před těmi, kterými působí sama příroda. To, co nás popouzí a nutí k revoltě, je takový tlak, který je svévolný, který je rozmarem druhých. Nemáme nic proti omezením, pokud jsme přesvědčeni, že jsou správná a za předpokladu, že posouzení správnosti je ponecháno na nás. Odmítáme je, pokud jsou nám vnuceny shora bez toho, že bychom k nim mohli něco říci.

Tento cit je pro svobodu (tato ambice stát se vlastními pány) je tak živý a prudký, jak to popisuje stará lidová pověst o šlechtici, který opouští všechny své ekonomické jistoty a teplo zájezdního hostince a vydává se na cestu, dělá to, aby uchránil svoji svobodu, neboť cenou za jeho vlastnictví a komfort v zájezdovém hostinci bylo podřídit se tamní kasárenské disciplíně

Libertinský komunismus musí učinit možným uspokojit ekonomické potřeby a zároveň i respektovat tuto touhu po svobodě. Z lásky ke svobodě odmítáme jakýkoli klášterní nebo kasárenský typ komunismu, komunismus mraveniště či úlu, a též komunizmus typu pastýř a ovčí stádo, který panuje v Rusku.

Předsudky
Každému předem zaujatému čtenáři musí toto vše připadnout jako nesmysl. Dovolte nám podívat se na předsudky týkající se libertinského komunismu, abychom tak mohli pomoci těm, kteří jimi trpí, aby je překonali.

Pověra číslo jedna : víra v pouhou dočasnost krize
Kapitál a stát jsou dvě staré instituce, nacházejí se v celosvětové krizi, která je na postupu a je nevyléčitelná. Jsou to dva organismy, které, jako všechno v přírodě, uvnitř sebe zplodí činitele vlastního rozkladu, sémě těch organismů, které zaujmou jejich místo. Ve světě přírody neexistuje stvoření a destrukce - pouze transformace všeho ve vše. Kapitál se topí ve vlastní špíně. Nezaměstnanost je neustále na vzestupu, neboť spotřeba se nemůže rovnat se stupněm, jehož dosáhla výroba zaváděním nových technologií. Nezaměstnaní jsou vojáky revoluce. Hlad udělá z izolovaného individua zbabělce, avšak je-li hlad pociťován všeobecně, stává se zdrojem nenávisti a odvahy. Podvratné myšlenky se v prostředí dělnické třídy rozrůstají a postupují kupředu. Také stát se dusí ve svých mocenských machinacích. Je nucen zřizovat stále více represivních složek a větší byrokracii, parazitující na daních ukradených daňovým poplatníkům. Ta je i pilířem celé této budovy jíž hrozí zhroucení. Individuální vědomí, které stále akutněji narůstá s každou chvílí, je v otevřeném konfliktu s limity stanovenými státem. Hrozba kolapsu stát přiměla, aby obrátil svůj historický vývoj směrem k demokratičtějším formám nebo aby vytvořil pláštík fašismu v Itálii a diktatury kdekoli jinde, včetně diktatury dělnické třídy v Rusku. To co určuje rostoucí požadavky dělnické třídy vůči staré instituci kapitálu je potřeba zlomit krizi, stát, ta velmi stará instituce, je nyní konfrontován libertinskými aspiracemi lidí. A ty jej rozdrtí.

Je zbytečné držet se těchto starých systémů a pokoušet se nalézt úlevy nebo reformy, či papírem ucpat vzniklé trhliny, i kdyby to byly sebelákavější úlevy jako "svobodná daň" Henryho George, přicházejí příliš pozdě, aby vdechly nový život do sešlého organizmu. Místo toho musí být myšlení upřeno k tomu, co se snaží zrodit, co chce nahradit to, co zmizelo, k těmto obrodným silám, jež se pokoušejí nalézt své místo v životě společnosti.

Pověra číslo dvě: domněnka, že libertinský komunismus je produktem nevědomosti
Jelikož je libertinský komunismus obhajován lidem, který je považován za nevzdělaný a nekultivovaný, lidmi, kteří nemají univerzitní diplomy, předpokládá se, že se jedná o zjednodušené řešení, které není schopné pojmout složitost života a problémy související se změnou o tak obrovském rozsahu.

Kolektivně vědí dělníci o sociologii mnohem více než intelektuálové, a pokud jde o řešení, jsou též mnohem bystřejší. A pokud se budeme zabývat problémem nadměrného počtu dělníku v našich řadách, jak jediná odpověď , která se sama vnucuje, zní: doktoři a právníci omezují přístup na fakulty, když tvrdí, že "Volná místa jsou zaplněna. Pro nikoho již nemáme místnosti." Tímto odsuzují mladé generace, které jsou stvořeny po přednáškové sály z mnohem větší části, než jaká se v nich nyní nachází, k jiné životní dráze, či k bouřlivým protestům. Tento jejich přístup je absurdní, hloupý, škodlivý - hodící se pouze pro lidi, kteří jsou pyšní na svoji nadřazenost nad ostatními.

Na druhé straně, dělníci, v souladu se svými (bojovnými) sociologickými knihami, si troufají vyjít vpřed s řešením, které se neomezuje na jednu třídu, ani na jednu generaci jedné třídy, ale které se dá použít pro všechny třídy ve společnosti. Řešení, které již kvalifikovaní sociologové uvedli na vědeckou a filozofickou rovinu, a které se dnes může postavit proti jakémukoli teoretickému řešení sociální otázky na bázi zabezpečení chleba a kultury pro všechny lidi.

Pokud toto řešení označují intelektuálové za "ignorantské", je to právě z důvodu jejich ctěné učenosti, intelektuálové o tomto problému nevědí nic. A pokud dělníci přijímají toto řešení za svůj prapor, výsledkem je to, že kolektivně má dělnická třída mnohem preciznější vizi budoucnosti a větší rozmach ducha než všechny intelektuálské třídy dohromady.

Pověra číslo tři : intelektuálská aristokracie
Je to názor, že lidé nejsou dostatečně připraveni pro svobodný život, v důsledku čehož potřebují dozor. Intelektuálové se snaží získat ta stejná aristokratická privilegia nad lidmi, jaká do teď měla šlechta. Snaží se stát vůdci a instruktory lidu.

Avšak není zlato vše, co se třpytí. Ani intelektuálové nejsou něco víc než všichni ti, jejichž údělem je být zbaveni vzdělání, žit v opovržení. Spousta intelektuálů není schopna povznést se nad prosté stádo a to i navzdory křídlům, jež jim poskytují jejich diplomy. A, naopak, spousta příslušníků dělnické třídy je intelektuálům rovna ve svém talentu.

Univerzitní příprava pro budoucí profesi v žádném případě neznamená nějakou nadřazenost, obzvláště když jí není dosažené poctivým konkurenčním zápasem, ale spíše protekcí hospodářských privilegií.

To, čemu říkáme zdravý rozum, rychlé pochopení věcí, intuitivní schopnosti, iniciativa a originalita, nejsou věci, jež by se daly koupit nebo prodat na univerzitách. Vyskytují se stejnou měrou u negramotných i intelektuálů.

Avšak veškerá divoká nevědomost a nekultivovaná mentalita jsou lepší než mysli otrávené privilegií a rozleptané rutinní dřinou studia.

Je možné dělníky vzdělat, ale naši intelektuálové jsou i přes vzdělání nekultivovaní ve svém smyslu pro důstojnost, v němž se občas mnohem více zatřpytí lid, jenž je považován za nekulturní.

To, že má někdo čistou a pohodlnou práci ještě neznamená jeho nadřazenost nad dělníka a je hloupé a dětinské předstírat, že lidé v prvně jmenovaném druhu zaměstnání by měli řídit a instruovat ty ostatní.

Pověra číslo čtyři : tvrzení, že vůči umění, vědě a kultuře cítíme pouze opovržení
Naše stanovisko je takové, že nemůžeme pochopit, k čemu jsou tyto tři aktivity dobré, když mohou v klidu stavět na obdiv své krásy vedle chudoby a lidského otroctví. Podle našeho názoru by s těmito nenutnými zly měly být neslučitelné. Jestliže k tomu, aby se mohly ukazovat v celé parádě, potřebují kontrast ošklivosti, nevzdělanosti a nedostatku kultury, jak musíme zde a nyní prohlásit, že nestojíme o žádnou z nich a necítíme žádné výčitky, že hlásáme nějaké kacířství.

Umění, věda nebo kultura se nedají koupit za peníze nebo vzít silou. Naopak, pokud mají nějakou hodnotu, zavrhují veškeré podrobení se a vzdorují podřízenosti. Rodí se s uměleckého zasvěcení, z talentu, z bádání a ze smyslu pro dokonalost jako takovou. Nejsou vyvolány zaklínáním nějakých mecenášů a césarů. Rozkvétají kdekoli ve spontánní kráse a jediné co potřebují, je neexistence veškerých překážek na jejich cestě. Jsou to plody lidskosti a je naivní věřit, že získají něco protěžováním vládou, patentními úřady nebo cenami za kulturu.

Když dělník požaduje chléb a bojuje za spravedlnost a pokouší se emancipovat sám sebe a setkává se pouze s obviněnými, že se snaží zničit umění, vědu nebo kulturu, je jedině přirozené, že se stává obrazoborcem a svrhává jedinou mocnou ranou ony nedotknutelné idoly, které jsou využívány k tomu, aby jej držely v otroctví a chudobě. A kdo by se opovážil tvrdit, že umění, věda nebo kultura by nějakým způsobem utrpěly příchodem štěstí a svobody ?

Pověra číslo pět : že prý nejsme schopni vybudovat nový život
Nový hospodářský řád vyžaduje základnu techniků, jaká existuje dnes mezi odborníky a nekvalifikovanými dělníky. Tak jako dnes spolupracují ve výrobní sféře revoluční síly, tak to zítra bude muset činit každý. Nový život tedy nemůže být odsouzen z hlediska nedostatku schopností, neboť ty existují ve společnosti jakožto celku již nyní. Není to láska buržoazie, co nutí techniky pracovat, ale ekonomická nutnost. To, co bude zítra každého nutit ke spolupráci ve výrobě, bude též ekonomická nutnost. Ekonomická nutnost, kterou budou pociťovat všichni tělesně schopní občané. Nespoléháme tedy jen na ty, kteří pracují s oddanosti nebo kvůli cti.

Pověra číslo šest : víra v nutnost jakéhosi společenského architekta
Víra, že společnost potřebuje moc, jež by udržovala pořádek nebo že masa propadne chaosu, pokud tu nebude policejní síla, jež by tomu zabránila, je pověra vypěstovaná politiky. To, co drží lidskou společnost pohromadě, není nátlak stávajících mocenských orgánů, ani inteligenční převaha těch, kdo jsou ve vládě, nehledě k tomu, že ti tuto kvalitu inteligence pouze předstírají. To, co je drží pohromadě je instinkt společenskosti a potřeba vzájemné pomoci. Mimo to, společnosti mají tendenci osvojovat si dokonalejší formy ne díky rozhodnutím vůdců, ale protože mezi těmi, kteří je tvoří, existuje spontánní tendence zlepšovat, vrozená touha tohoto druhu existuje v každé skupině lidských bytostí.

Díky této zatvrzelé pověře též připisujeme růst a rozvoj dítěte péči rodičů, jakoby se růst a dospělost uskutečňovaly působením nějaké vnější síly. Ale růst a vývoj jsou v dítěti přítomny vždy, aniž by jim je někdo musel vnucovat. Důležité je jen to, aby jim nikdo nepřekážel a nebránil jim.

Učení a vzdělávání dítěte probíhá stejným způsobem : prostřednictvím přirozeného nadání. Učiteli je možné připsat schopnost dítěte asimilovat se a být formováno, ale faktem zůstává, že dítě se učí a je vychováváno i bez toho aniž by je někdo nutil, ovšem za předpokladu, že mu nejsou do cesty kladeny žádné překážky. V racionální pedagogice je základní rolí učitelů věnovat se biologicky nižší úloze čistit cestu a odstraňovat z ní překážky bránící snaze dítěte sžít se s informacemi a formovat se. Samoukové jsou jasným důkazem, že učitel není nezbytným společníkem v procesu učení.

To samé bychom mohli říci o lékařství. Doktor si může připisovat vyléčení pacienta a veřejnost mu věří. Ale ve skutečnosti je za vyléčení odpovědná spontánní tendence těla obnovit svoji rovnováhu a vlastní obranný mechanismus těla. Doktor vykonává svoji práci nejlépe tehdy, když, opět s pokorou vůči biologické síle, pouze odstraňuje překážky a závady, které stojí přirozenému obnovování v cestě. A díky této ne nedůležité schopnosti se pacient uzdraví i vzdor doktorovi. (pozn.edit.: připomínáme, že sám autor byl lékař)

K tomu, aby se lidské společnosti organizovaly a svoji organizaci zdokonalovaly, není třeba žádné donucovací síly. Naprosto dostatečné je, když jim nikdo nebrání a nepřekáží. Znovu opakujeme, že je naivní chtít vylepšovat člověka a snažit se nahradit přirozené lidské sklony mocenskými výmysly či máváním dirigentskou taktovkou. Jakožto anarchisté se skláníme před biologickými zákonitostmi a požadujeme, aby byl těmto organizačním tendencím a instinktům dán volný průchod.

Pověra číslo sedm :dávání přednosti znalostem před zkušenostmi
To je jako tvrdit, že obratnost předchází tréninku, znalost studiu, praktická zkušenost pokusům nebo mozoly tvrdé práci.

Neustále je po nás požadováno, abychom přišli s bezchybným systémem, garantujícím, že vše bude fungovat právě tak, jak to popisujeme, a ne jinak, bez nehod a chyb. Kdybychom se ale tímto způsobem učili jak žít, tak by naše vzdělávání nikdy neskončilo. Ani dítě by se nikdy nenaučilo chodit a kluk jezdit na kole. Ve skutečném životě se totiž věci dějí právě naopak. Jedinec začíná rozhodnutím provozovat nějakou činnost a samotnou činností se jí učí. Lékař začíná praxi, aniž by již byl mistrem svého oboru. Mistrovství dosahuje konfrontací, chybami a mnoha nezdary. Bez předchozího zácviku v chodu domácnosti by žena nemohla svoji rodinu udržet nad vodou díky dobrému zacházení s nedostatečnou mzdou. Jedinec se vymaňuje z neumělosti a stává se odborníkem kousek po kousku.

Život ve svobodném komunismu bude jako studium jak žít. Jeho slabá místa a nedostatky se ukáží až po jeho zavedení. Kdybychom byli politikové, malovali bychom vám ráj kypící dokonalostí. Ale jsme normální lidé a jsme si vědomi toho, jaká je lidská přirozenost. Proto věříme, že lidé se naučí chodit pouze jedním jediným způsobem, kterým je to možné - chůzí.

Pověra číslo osm : politikové jakožto prostředníci
Nejhorší ze všech pověr je víra, že ideál může být uveden v život díky působení určité hrstky jedinců, kteří si někdy ani nepřejí, být nazýváni politiky. Politikové se spokojují s pouhým umístěním vývěsní cedule na parádu režimu a s koncipováním nových směrnic v ústavních dokumentech. Tak bylo možné nazvat ruský systém komunismem a prezentovat Španělsko jakožto dělnickou republiku, kde je celkový počet dělníku všech kategorií jedenáct milionů (celková populace byla 24 mil. - Vyd.). Kdyby uskutečnění svobodného komunismu bylo na politicích, měli bychom co dočinění s režimem, který by nebylo možné označit ani za komunistický ani za svobodný.

Proti kejklím a podvodům politické akce prosazujeme přímou akci, která není nic jiného než bezprostřední realizace myšlenky, její hmotné uskutečnění, reálný fakt a ne žádná abstraktní psaná fikce nebo vzdálený slib. Je to uskutečnění dohody - vytvořené celkem - celkem samým, aniž by se svěřoval do rukou mesiášů a aniž by důvěřoval nějakému prostředníkovi.

Čím více máme možností k užití přímé akce a k zbavení se prostředníků, tím slibnější bude realizace svobodného komunismu.

Hospodářská organizace společnosti
Svobodný komunismus je založen na hospodářské organizaci společnosti, na hospodářských zájmech, které jsou jediným všem společným poutem mezi individui žijícími ve společnosti, jediným poutem se kterým naprosto všichni souhlasí. Společenská organizace svobodného komunismu nemá žádný jiný cíl než přenést do společného vlastnictví vše, co slouží k výrobě společenského bohatství, jmenovitě, výrobní prostředky a nástroje a produkty samotné a též učinit všeobecnou povinností, že každý se podílí na výrobě podle svých sil a talentu a produkty jsou rozdělovány mezi všechny, kdo dostojí své povinnosti, podle individuálních potřeb.

Cokoliv, co není možné kvalifikovat jako hospodářskou funkci nebo hospodářskou činnost, nespadá do kompetence této organizace pod její kontrolu a tudíž je otevřeno soukromé iniciativě a individuální aktivitě.

Nemůže být ostřejšího a dokonalejšího kontrastu, než je mezi organizací založenou na politice (strana), která je společným rysem všech režimů opírajících se o stát a organizací založenou na hospodářství (odb. svaz), při režimu který se vyhýbá vytvoření státní moci. Abychom tento kontrast plně vyjádřili, musíme vytvořit následující srovnávací schéma.

Politická organizace
1. Zachází s lidmi jako s malými dětmi neschopnými sami organizovat a vládnout bez dozoru.

Veškerá moc spočívá ve státu: ovládá hospodářství, školství, soudní administrativu, interpretaci zákona, vytváření bohatství a organizování veškerých činností.

Stát je plně svrchovaný, veškerá síla (armáda, policie, soudy, vězení) je soustředěno do jeho rukou. Lidé jsou bezbranní, neozbrojení, což, ovšem, nebrání tomu, aby byli nazýváni "skutečnými vládci" demokracií.

Lidé jsou seskupováni podle svých politických, náboženských nebo sociálních názorů, čili, mírně řečeno, podle těch věcí, v nichž se nejvíce liší a různí.

Stát je zosobňován nicotnou menšinou, která si nárokuje větší prozíravost, schopnosti a moudrost než všemožná sociální seskupení. "Jedna hlava ví víc než všechny ostatní hlavy dohromady"

Stanovováním pevných a neměnných norem (svoji ústavou či zákoníkem) stát deformuje budoucnost a mrzačí život, který je velice různorodý a neustále se mění.

Stát vše rozhoduje naprosto sám. Lidé nesmí dělat nic, jen platit, poslouchat, vyrábět a klanět se nadřazené vůli toho, kdo má moc. Stát říká: "Dejte mi moc a já vás učiním šťastnými".

Společnost je rozdělena na dvě protikladné karty: ty, kteří určují řády a ti, kteří je poslouchají.

>
Svoboda, svrchovanost, autonomie, atd. jsou garantovány jen fiktivně, pouze na papíře, aby posílily posvátný plamen politické iluze.

Pokrok a evoluce společnosti vedou přes despotické a absolutistické formy státu a k jeho kolapsu. Fašismus stejně jako socialismus (pozn. edit.: autor má na mysli bolševický totalitní socialismus) jsou anachronická řešení. Stát maskuje a zastírá svá privilegia jen proto, aby zastavil jejich postupné ubývání, které provází rozvoj individuálního a třídního uvědomění.

Tam, kde je organizace založena na politice, se hierarchie dovádí ke svému vrcholu. Nad lidmi je městská rada, nad ní krajská správa, ještě nad ní guvernér a ještě výše vláda.

Na proti tomu :

Odborová organizace
Považuje každý profesní kolektiv za schopný organizovat si své vlastní záležitosti. Dozor nad ním považuje za zbytečný a stát taktéž.

Iniciativa přechází na profesní organizace. Kontrola školství na učitele. Kontrola zdravotnictví na pracující těchto služeb. Kontrola komunikací na shromáždění techniků a pracujících, zatímco kontrola nad výrobou náleží Odborové federaci.

Moc se vrací tam, kam náleží, každá skupina ji poskytuje svým členům, již není centralizována, každý jedinec na ní bude mít svůj podíl a shromáždění mu jej bude muset zaručit.

Do odborů jsou lidé vedeni společným povolání, společnými zájmy a do svobodné místní samosprávy místem svého pobytu a sdílenými zájmy. Takto jsou společné zájmy maximalizovány.

Co se týče vlastní profese, má každé shromáždění maximální prozíravost, schopnosti a moudrost. Všichni dohromady víme víc, než jedna osoba jakkoli vzdělaná.

V odborové organizaci jsou konkrétní směrnice průběžně zaevidovány ve světle zkušeností.

Při absenci prostředků a spasitelů musí každý jedinec kontrolovat své vlastní záležitosti a zvykat si na řízení bez sprostředkovatelů, a takto se zbavovat návyku vytvořeného několika stoletími činností politiků.

Každý občan odmítá být pouhým výrobcem a nic více. Administrativní posty budou dočasné bez zproštění produktivní práce. Takovéto posty by byly neustále závislé na rozhodnutích vytvořených shromážděními.

Zásadní svoboda, kterou je svoboda hospodářství, je uvedena do praxe. Demokracie, to jest vláda lidu uskutečňována lidem, bude skutečností. Federalismus se též stane realitou tím, že bude uznána nejvyšší autonomie a nezávislost místních samospráv a každé výrobní jednotky.

Evoluce profesních kolektivů vede k větší dokonalosti a růstu. Vymanili se z obrany sobeckých a hospodářských zájmů individua a učí se být schopny přijmout odpovědnost za svoji roli ve společnosti.

Tam, kde má organizace hospodářskou základnu, je hierarchie obrácena vzhůru nohama. Rozhodnutí výboru mohou být přehlasována plénem, rozhodnutí pléna shromážděním a rozhodnutí shromáždění mohou být přehlasována lidem.

Bohatství a práce
Populace národa sdílí dvě věci : bohatství, neboli výrobu pro spotřebu celé populace, a práci potřebnou k jeho vytvoření. To by byl správný a spravedlivý stav společnosti. A také stav racionální. Ale v kapitalistické společnosti bohatství proudí do jednoho sektoru, sektoru, který nepracuje, zatímco těžké břemeno práce je uvaleno na ty, jejichž potřeby (spotřeba) nejsou uspokojeny. To znamená, že v ní je naprosto opačná situace než v přírodě, kde jsou vždy více zásobeny živinami a krví ty orgány, které pracují.

Bohatství je odhadováno na výtěžek 25 000 milionů peset ročně (1935). Kdyby bylo spravedlivě rozděleno, znamenalo by to, že celá populace Španělska - nějakých 24 milionů obyvatel - by spokojeně žila s asi 1000 peset na hlavu ročně. Pětičlenná rodina by pak měla roční příjem 5 000 peset. Ekonomicky řečeno, by tento stav každému přinesl poměrný komfort.

Avšak nyní, v kapitalistickém systému, se očekává, že kapitál poskytne zisk šesti procent za rok a autorita musí mít rovnocenný příjem, takže některá individua mají příjem několik milionů peset ročně, čili na druhé straně tu musí být rodiny, jejichž příjem je méně než polovina sumy, jež má správně náležet každému jedinci.

Problém peset a toho jak je rozdělit by za svobodného komunismu nemohl vyvstat. Obchodovalo by se pouze s výrobky a ty by se již nedaly směnit za pesety, takže by se nemohly hromadit a byly by rozdíleny všem podle jejich potřeb.

Další věc, kterou je třeba rozdělit, je práce. A zde je dnes opět možné vidět tu stejnou nespravedlivou nerovnost, která plodí rebelii. Aby někteří lidé mohli trávit svůj živost lenošením, musí se druzí pořádně potiti po osmu hodin denně, ne-li po deset nebo čtrnáct.

Dnes je 7 milionů dělníků zaměstnáno výrobou bohatství, musí pracovat průměrně 8 hodin denně. Kdyby pracovalo těch 14 milionů tělesně schopných občanů, znamenalo by to čtyřhodinový pracovní den pro každou osobu.

Toto je jasný a jednoduchý cíl, jehož může být dosaženo dobrým a spravedlivým rozdělováním. Toto je ta utopie, kterou chtějí anarchisté uskutečnit.

Hospodářský potenciál naší země
Dá se očekávat, že zavedení svobodného komunismu v naší zemi, jakožto jediné z evropských zemí, s sebou ponese nepřátelství kapitalistických národů. Buržoasní imperialismus použije záminku obrany svých zájmů, aby se mohl pokusit zničit ozbrojenou intervencí náš systém hned při jeho zrodu. Ozbrojená intervence za účasti jedné nebo několika izolovaných mocností by znamenala rozpoutání světové války. Proto, aby zamezily hrozbě sociální revoluce ve vlastních zemích, dají kapitalistické státy předost tajnému financování žoldácké armády, tak jak to udělaly v Rusku, která by se stala pevností pro přežití reakce.

Tradice podobných bojů a situací v dějinách našeho lidu a geografické podmínky naší země nám dodávají odvahu do této bitvy. Kdyby lidé získávali nejvíce zásob z našeho venkova a tak se dostali k uspokojivějšímu životnímu standardu, byli by těmi nejoddanějšími obránci svobodného komunismu.

Další hrozbou je nebezpečí blokády našeho pobřeží válečným loďstvem kapitalistických národů, v jejichž důsledku bychom byli nuceni spolehnout se pouze na vlastní zdroje. Při dané délce našeho pobřeží by se blokáda dala snadno narušit. Ale její možnost přesto zůstává, takže si musíme položit následující otázku.

Je naše výroba dostatečná, abychom se mohli ve svém hospodářství naprosto obejít bez dovozu?

Podívejme se. Současná čísla nejsou celkově použitelná pro budoucí situaci, neboť se neopírají ani tak moc o naše skutečné potřeby dovozu, ale spíše o to, zda je dovoz ziskový či nikoli. Což není vždy to samé. Tak, například uhlí je možné těžit z žil v našem vlastním podloží, ale dovážíme je z Anglie, neboť ve srovnání s těžbou našeho uhlí je anglické uhlí konkurenčně silnější. A tento rok byl dovezena argentinská pšenice, ačkoli jí zde nebyl třeba, neboť v Andalusii bylo pšenice dost.

Statistiky ukazují, že jsme soběstační co se týče zemědělské produkce, vyvážíme obrovská kvanta olivového oleje, pomerančů, rýže, zeleniny, brambor, mandlí, vína a ovoce. Jsme soběstační i v obilninách nedbaje na to, že dovážíme kukuřici. A máme víc než dost kovů, abychom uspokojili své potřeby.

Ale jsme závislí na dovozu ropy a ropných produktů (benzín, těžké oleje, maziva atd.), gumy, bavlny a celulózy. To může být kritické pro dopravu, v případě uvalení blokády bude životně důležité, abychom veškerou svoji energii zasvětili novým vrtům hledajícím ropu tam, kde je lokalizována, i kde se předpokládá, že bude. Ropu je možné získat destilováním jemného uhlí a lignitu, obojího máme v naší zemi dostatek. Tento průmysl již existuje a musel by tak být pouze zintensivněn, aby uspokojil naše potřeby. Zásoby benzínu bychom mohli doplňovat jeho míšením s alkoholem v poměru 30:50, tato směs dává skvělé výsledky ve všech motorech. Zásoby alkoholu by byly nevyčerpatelné, neboť je jej možné získávat z rýže, pšenice, brambor, melasy, vinné révy, dřeva, atd.).

Co se týče gumy, tak ta se dá vyrábět synteticky, jak se to již dělá v Německu.

Bavlna se u nás již sklízí, zejména v Andalusii, s velkými úspěchy a podíváme-li se na stálý růst objemu její produkce, zjistíme, že jí bude brzy dost, aby uspokojila naše národní potřeby. Dala by se pěstovat místo vinné révy a oliv, dvou produktů, kterých máme pro naše potřeby nadbytek.

Dřevařský průmysl by se mohl rozšířit, aby uspokojil naše potřeby a zároveň by se zintensivnil náš znovu zalesňovací program.

Eukalyptus a borovicové dřevo jsou nejlepšími zdroji celulózy.

Při růstu výroby, jaký je dnes a navíc, když si vzpomeneme na výrobní potenciál Španělska, máme důvod k optimismu. Výrobním potenciálem můžeme rozumět i ještě nekolonizovaná území, která ještě nevydala ani desetinu ze svých zdrojů.

Máme nevyčíslitelné zásoby elektrické energie, v nichž jsme druzí za Švýcarskem. Budování nádrží a zavodňovacích kanálů je vlastně ještě panenskou oblastí. Stále jsme ještě nezkultivovali polovinu naší orné půdy odhadovanou na 50 milionů hektarů. Obdělávání orné půdy musí být zlepšeno, kultivace zintensivněna a všude musí být zavedena zemědělská mechanizace. Systém kolektivní práce umožní vzrůst výroby a stejný účinek bude mít i mechanizace zemědělství, která je dnes přístupná pouze bohatým velkostatkářům, ale za svobodného komunismu bude dosažitelná pro všechny vlastníky půdy v obecních samosprávách

Vyrovnaná výroba a spotřeba je něco, o co se ještě nikdo nepokusil. Máme víc než dost půdy. Ale kromě půdy máme také víc lidské energie než potřebujeme, která znamená výrobní potenciál.

Nadbytek pracovní síly pro nás znamená, že bude možné regulovat náš individuální pracovní den, nebo zvýšit zaostávající výrobu (konstrukce nádrží a kanálů, zalesňovací práce, pokročení v kultivaci, růst výroby kovů a využití vodní energie pro výrobu elektřiny pokroky v dalších průmyslových odvětvích).

Díky organizaci práce na směny bude snazší dosáhnout toho nejlepšího využití zaměstnaneckého stavu pro růst výroby továrny, nebo pro zdvojnásobení její denní produkce bez růstu dosaženého mechanizací. Součastní zaměstnanci se již rozhodli, že vyučení se rozdělí na dvě směny, jedna bude následovat druhou a s každou směnou bude pracovat řada učňů.

Tímto způsobem může být zdvojnásobena i ta nejnedostatečnější průmyslová výroba bez nutnosti zakládat nové továrny nebo zlepšovat či zvyšovat mechanizaci.

Můžeme tedy říci, že naše země může být soběstačná a tak odolat krutosti několika let blokády. Až budeme ve skutečném stavu nebezpečí, budou nejdůležitější právě ta improvizovaná řešení, která budeme přijímat my sami a ne odborníci a neštěstí země bude stimulovat naše tvůrčí úsilí a důmyslnost.

Není možné ponechat vše na improvizaci, ale zároveň si nemůžeme dovolit zříci se její pomoci v kritických okamžicích, kdy dokážeme být velmi vynalézaví.

Uskutečnění svobodného komunismu
Svobodný komunismus je založen na organizacích, které již existují a jejichž zásluhou může být hospodářský život měst a vesnic řízen podle konkrétních potřeb každé lokality. Těmito organismy jsou odbory a svobodné obecní samosprávy.

Odbory spojují jedince, seskupují je podle podstaty jejich práce nebo podle styčných bodů jejich každodenního kontaktu. Za prve, seskupují pracující továren, dílen nebo firem a tato seskupení se stávají nejmenšími buňkami, které požívají plné autonomie ve všem, co se týká pouze jich samotných. Příbuzné buňky vytvářejí sekce uvnitř průmyslových nebo rezortních odborových svazů. Pro pracující, kterých není dostatečné množství, aby založili vlastní odbory, tu je všeobecný odborový svaz. Místní odbory se navzájem federují a vytvářejí tak lokální federaci složenou z výborů (které volí odbory), z pléna všech výborů a ze všeobecného shromáždění jakožto poslední instance, zachovávající si naprostou svrchovanost.

Svobodná obecní samospráva je shromážděním pracujících na velmi malém území (vesnice nebo víska), požívající svrchované moci nad všemi lokálními záležitostmi. Jakožto instituce se starobylou tradicí může, ač oslabena politickými institucemi, znovu nabýt svoji dávnou svrchovanost a převzít organizaci místního života.

Národní hospodářství je výsledkem koordinované spolupráce různých lokalit, které tvoří národ. Pokud má každá lokalita své hospodářství v pořádku a dobře vedené, pak musí celek být harmonickým zřízením a národ musí být naprosto spokojený. Dokonalosti by, ovšem, nemělo být dosaženo diktováním shora, nýbrž musí vzejít zdola z lidové úrovně, neboť je spontánním růstem a ne nucených rozkvětem, tak jako shody mezi jedince se dá dosáhnout jejich vzájemným kontaktem, tak harmonie mezi lokalitami musí být dosaženo podobně, pomocí periodických kontaktů (závisejících na okolnostech) přes pléna a kongresy a přes stálé kontakty průmyslových federací, které budou řešit jejich speciální problémy.

Podívejme se jednotlivě na organizaci na venkově, ve městech a organizaci hospodářství jako celku.

Venkov
Je to právě venkov, kde představuje uskutečnění svobodného komunismu nejmenší problém, neboť vyžaduje pouhou aktivizaci svobodných obecních samospráv.

Svobodná obecní samospráva nebo komuna znamená shromáždění všech obyvatel vesnice nebo samoty (rada), která má plnou moc administrovat a řídit místní záležitosti, především výrobu a rozdělování.

Rada dnes není svobodným činitelem, je menšinovým tělesem a její rozhodnutí mohou být potlačena korporací krajskou radou nebo vládou, třemi parazitickými institucemi, které si navzájem kryjí záda.

Na celém území svobodné obecní samospráv, které bude spadat pod její jurisdikci, bude společenské vlastnictví (čili ne pouze na určité jejího území, jak je tomu dnes) hor, stromů, luk, orné půdy, pracovních zvířat a zvířat chovaných pro maso, budov, strojů a zemědělského náčiní, přebytkových materiálů a produkce nahromaděné nebo umístěné obyvateli do skladů.

Jediným soukromým vlastnictvím, které bude existovat, tedy budou věci osobní potřeby - jako ubytování, ošacení, nábytek, řemeslné nástroje, příděly určené každému obyvateli a drobné vlastnictví nebo domácí drůbež, kterou si je možné chovat pro vlastní spotřebu nebo jako koníček.

Každý nadbytek převyšující potřebu může být obecní samosprávou kdykoli sesbírán po předešlé dohodě shromáždění, neboť vše, nahromadíme, aniž bychom to potřebovali, nám nenáleží, pokud přebytek zadržujeme, připravujeme o něj ostatní. Příroda nám dává právo vlastnit to, co potřebujeme, ale nic víc si nemůžeme přivlastnit, aniž bychom se nedopustili krádeže, aniž bychom neuzurpovali vlastnická práva kolektivu.

Všichni obyvatelé si budou rovni v:

Budou vyrábět a přispívat k udržení komuny, bez jakýchkoli rozdílů zakládajících se na schopnostech (věk, řemeslo, vyučení, atd.).

Budou se podílet na administrativním rozhodování prováděném shromážděním.

Budou mít stejná práva na spotřebu podle svých potřeb, nebo tam, kde to bude nutné, podle přídělů.

Kdokoli odmítne pracovat pro komunitu (kromě dětí, nemocných a starých) bude zbaven všech dalších práv: rozhodovat a konzumovat.

Svobodná obecní samospráva se bude federovat se svými protějšky z dalších lokalit a s národními průmyslovými federacemi. Každá lokalita bude své přebytky produkce poskytovat ke směně za věci, které potřebuje. Bude odvádět svůj vlastní díl práce pro všeobecné zájmy, jako jsou železnice, silnice, nádrže, zalesňování, atd.

Díky této spolupráci na všeobecných zájmech, v regionální i národní úrovni, budou moci členové svobodných obecních samospráv využít výhod veřejných služeb, jako jsou pošty, telegraf, telefon, železnice a přeprava, elektrická rozvodná síť, útulky, nemocnice, sanatoria a lázně, střední a vysoké školství a předměty a produkty vyráběné mimo jejich lokalitu.

Přebytky lidské energie budou využívány k novým pracem a nové výrobě (třeba vhodné pro lokalitu) nebo k redukování množství pracovních hodin a zkrácení pracovního dne každého pracujícího.

Pro vesničany by zavedení svobodné obecní samosprávy nemělo být příliš obtížné, neboť jejich předkové žili ve velmi podobném zřízení. V každé vesnici je možné nalézt kolektivní práci a komunální vlastnictví na vyšším či nižším stupni a kolektivní aktivity (jako je shromažďování otopu a pícniny).

Ve venkovských zvycích též existují postupy, jimiž je možné vyřešit každý obtížný problém a v nichž nikdy nerozhoduje jeden člověk, i kdyby byl za tímto účelem zvolen ostatními, ale kolektivní shoda.

Město
Ve městě je svobodná obecní samospráva nahrazena lokální federací. V centrech s obrovskou populací může takováto organizace existovat v každé městské čtvrti. Naprostá svrchovanost náleží v lokálních federacích průmyslových odborů generálnímu shromáždění všech lokálních výrobců.

Jejich posláním je řídit hospodářský život své lokality, zejména výrobu a rozdělování, podle potřeb vlastní lokality a rovněž podle požadavků dalších lokalit.

Během revoluce odbory zavedou kolektivní vlastnictví továren, dílen a pracoven, bydlišť, budov a půdy, veřejných služeb a materiálů, surových materiálů i zpracovaných materiálů uložených ve skladištích.

Svazy výrobců budou organizovat rozdělování za využití družstevních nebo obchodních a trhových prostor.

Pracovní knížky výrobců vydané příslušným odborovým svazem, budou potřebné pro každého, kdo bude chtít využívat všech svých práv plynoucích ze splnění své společenské povinnosti. Těchto práv bude využívat v závislosti na detailních údajích týkajících se spotřeby, jako například počet členů rodiny, počet odpracovaných dnů a hodin, které budou uvedeny v těchto pracovních knížkách. Pracovní povinnosti budou zproštěny pouze děti, staří a slabí lidé.

Pracovní knížka zaručuje všechna tato práva :

Konzumovat, buď podle přídělů nebo podle potřeb, všechny produkty rozdělované v dané lokalitě.

Vlastnit to, co je pro jedince užitečné - přiměřený domov, nezbytný nábytek, výběh pro slepice, někde na periférii, nebo nějaká parcela či zahrada, které mohou třeba být i kolektivní.

Využívat veřejné služby.

Účastnit se rozhodování v dané továrně, dílně, sekci, svazu a lokální federaci.

Lokální federace bude dbát o potřeby své lokality a dohlížet na to, že daný průmysl se rozvíjí tak, jak je to pro lokalitu nejlepší, či podle urgentních potřeb národa.

Na generálním shromáždění bude práce rozvržena mezi různé odborové svazy, které budou dále rozděleny do sekci, ty převezmou péči o pracoviště se stálým cílem zamezit nezaměstnanosti, zvýšit denní výkon směny průmyslových dělníků, nebo snížit požadovanou délku pracovního dne.

Všechny činnosti, které nejsou čistě hospodářské, by měly být přenechány soukromé iniciativě jedinců či skupin.

Každý odborový svaz by se měl snažit zapojit do aktivit, které přinášejí užitek všem, zejména aktivit soustředěných na ochranu zdraví výrobce a zpříjemňování práce.

Celkový hospodářský řád
Hospodářské tlaky nutí jedince spolupracovat na hospodářském životě lokality. Ty stejné hospodářské tlaky jsou pociťovány kolektivem a nutí jej spolupracovat na hospodářském životě národa. Ale žádná ústřední rada nebo nejvyšší výbor nemohou tuto spolupráci zdokonalit, pouze jsou semenem autoritářství a ústředními body diktatury a zároveň jsou doupětem byrokracie již jednou jsme řekli, že nepotřebujeme žádného architekta nebo nějakou vůdčí autoritu stojící za vzájemnými dohodami mezi lokalitami. Jakmile si každá lokalita (měst, vesnice, samota) uspořádá svůj vnitřní život, národní organizace bude dokonalá. A ještě je tu něco, co můžeme o lokalitách říci. V momentě, kdy si jsou všichni jejich členové jisti uspokojením svých potřeb, je hospodářský život obecní samosprávy nebo federace dokonalý.

V přírodě dosahuje organismus své normální fyziologie tak, že každé jeho buňka musí splnit svoji funkci a to vyžaduje jednu věc : aby byl zajištěn krevní oběh a nervová spojení. To stejné bychom mohli říci o národu. Živost národa je zajištěn a je normální, když každá lokalita plní svoji roli a krevní oběh mu dodává to, co mu schází a odstraňuje překážky (řečeno jinými slovy, musí být zajištěna doprava) a když jsou lokality ve vzájemném kontaktu a hovoří o svých potřebách a možnostech.

A zde vstupují do hry národní průmyslové federace, jež jsou pouze tělesy pro zpracování kolektivizovaných služeb, které musí být řízeny podle celonárodního plánu, a kterými jsou komunikace (pošta, telefon, telegraf) a doprava (železnice, lodě, silnice a letecká doprava.).

Nad lokálními organizacemi by neměla být žádná nadřízená struktura, kromě těch organizací, jejichž speciální funkce není možné plnit lokálně. Jedinými představiteli národní vůle jsou kongresy a jen tam, kde to okolnosti vyžadují, jim je propůjčena svrchovanost plebiscity jednotlivých shromáždění.

Mimo národních federací dopravy a komunikací tu mohou existovat krajské federace, například hydrografické, lesní nebo pro elektrickou energii.

Národní federace budou udržovat ve společenském vlastnictví silnice, železnice, budovy, vybavení, strojní park a dílny. Budou své služby svobodně nabízet lokalitám nebo jedincům, kteří se svým vlastním úsilím podílí na národním hospodářství, kteří nabízejí své produkty nebo výrobní přebytky, kteří usilují o co nejvyšší možnou výrobu (větší než vyžadují národní potřeby) a osobně se podílejí na pracích, které tyto služby mohou potřebovat.

Posláním národních federací komunikace a dopravy je vytvořit vzájemný styk mezi lokalitami, vybudovat dopravní služby mezi výrobními a spotřebními regiony s předností pro produkty podléhající zkáze, které musí být rychle spotřebovány, pro zboží jako jsou ryby, mléko, ovoce a maso.

Na správné organizaci dopravy závisí spolehlivé zásobování území potřebami a styk s územími, kde jsou produkovány přebytky.

Žádný mozek jedince ani kancelář plná mozků nemůže tuto organizaci zajistit. Naopak, jedinci mohou dosáhnout vzájemného porozumění kontaktem a setkáními. Průvodce nebo příručka, ukazující na jakou výrobu se to které území specializuje, zjednoduší obstarávání zásob a zaznamená co bude dané území možná požadovat a co nabízí.

Nechť potřeba donutí jedince kombinovat jejich úsilí v podílení se na hospodářském životě jejich lokality. A nechť rovněž potřeba donutí kolektivy regulovat své aktivity podle celonárodní nutnosti a nechť oběhový systém (doprava) a nervový systém (komunikace) splní svoji roli ve vytváření spojení mezi lokalitami.

Chod hospodářství a svoboda jedince nejsou v protikladu a nevytváří žádné komplikace.

Závěr
Svobodný komunismus je otevřeným systémem, díky němuž se může společnost svobodně organizovat podle vlastních zájmů a její evoluce může sledovat vlastní směr bez umělých úchylek.

Je to nejracionálnější ze všech řešení hospodářské otázky, které znamená spravedlivé rozdělení produkce a práce, čehož musí takové řešení dosáhnou. Nikdo se nemůže vyhýbat povinnosti připojit se ke společnému výrobnímu úsilí. Důvodem je sama příroda, která na nás uvalila tento trpký zákon práce v podnebních podmínkách, kde naše obživa neroste sama od sebe.

Hospodářský tlak je společenským tmelem. Ale zároveň to je a musí být jediný tlak, který celek na jedince vyvíjí. Všechny ostatní aktivity - kulturní, umělecké a vědecké - by měly zůstat mimo kontrolu kolektivu, v rukou těch skupin, které je pěstují a posilují.

Povinný pracovní den (pozn.edit.: tj. skutečně nutná délka pracovního dne, daná stávající technologií) by neměl vyčerpávat jedincovi síly. Vedle kontrolované výroby musí existovat i jiná, svobodná, spontánní výroba - výroba inspirovaná horlivostí a entuziasmem, výroba, která bude jedince uspokojovat, bude jeho vlastní odměnou. V této výrobě zaseje a nechá vzejít sémě nové společnosti, nové společnosti vynášené a propagované anarchismem a pokud bude uspokojovat potřeby společnosti, hospodářský dozor organizace nad jedinci se stane nepotřebným.

Vyvstane na tisíc námitek, většina z nich naprosto nesmyslných, na něž nemá cenu ani odpovídat. Jednou námitkou, která je často opakována je lenost. Dnes je lenost přirozeným produktem konkrétních příhodných podmínek. Příroda v nich ospravedlňuje lenost, jež činí jedince netečným. My též uznáváme právo být líný za předpokladu, že ti, kteří se snaží toto právo uplatnit, to dělají s vědomím, že zůstanou sami bez pomoci ostatních. Dnes žijeme ve společnosti, kde líné osoby, neoprávněné a antisociální bytosti jsou typem, který prosperuje a užívá si dostatku, moci a slávy. Pokud takovéto osoby chtějí i v budoucnu žit jako povaleči, ale přitom se zříci všech dnešních výhod, není nic, co by jim bránilo, aby se nestali exponáty v muzeích a galeriích, tak jako jsou dnes ve vitrínách umístěna zkamenělá zvířata.