Petr A. Kropotkin

HISTORICKÁ ÚLOHA STÁTU

I.

Obrav si za předmět této svojí studie stát a jeho dějinnou úlohu, domnívám se, že vyhovuji potřebě, která je v tomto okamžiku tak živě pociťována, to jest potřebě prohloubiti samu ideu státu, studovati jeho úlohu v minulosti a úlohu, kterou je snad povolán hráti v budoucnosti.
Právě v otázce státu se socialisté rozcházejí. Mezi všemi frakcemi, které mezi námi existují a které odpovídají různým temperamentům, rozličnému způsobu myšlení a zvláště stupni důvěry v příští revoluci, rýsují se dva velké proudy.
Na jedné straně jsou ti, kdož doufají sociální revoluci dovršiti ve státě: podržeti větší část jeho pravomoci, ba rozšířiti ji a užíti pro revoluci. A na straně druhé jsou ti, kteří vidí ve státě - nejen v jeho dnešní formě, ale ve vlastní jeho podstatě a ve všech formách, které by na sebe mohl vzíti - překážku sociální revoluce: svrchovanou překážku zrození se společností založené na rovnosti a svobodě, historickou formu, která byla vypracována, aby tomuto vzniku zabránila. Tito pracují k odstranění státu a ne k jeho reformování. Jak vidíme, toto rozdělení naprosto odlišuje. Odpovídá dvěma různým proudům, které se vyskytují v každé filosofii, literatuře a každé činnosti naší doby. A zůstanou-li běžné pojmy o státě tak nejasnými jako tomu je dnes, pak není o tom pochyby, že pro tuto otázku se rozpoutají nejzarputilejší boje, jakmile komunistické ideje budou hledati své praktické uskutečnění v sociálním životě.
Po tom, když jsme již tak často kritisovali současný stát, záleží tedy na tom, abychom vypátrali příčinu jeho vzniku, důkladně prozkoumali jeho úlohu v minulosti a srovnali ho se zřízeními, na jichž místo nastoupil.
Především se dohodněme, co chceme rozuměti pode jménem státu.
Jak známo, jest německá škola, která velmi ráda zaměňuje stát se společností. S tímto zmatkem a nejasností setkáváme se u nejlepších německých myslitelů a i u mnohých francouzských, kteří si nedovedou představiti společnost bez státní centralisace. A proto také je anarchistům obyčejně vyčítáno, že chtějí "zničiti společnost" a že káží návrat k "neustálé válce všech proti všem".
Takto může uvažovati člověk, kterému nejsou známy pokroky učiněné v historii během posledních třiceti let a jemuž jest neznámo, že člověk žil ve společnostech tisíce let dříve před tím, než znal stát; takto uvažovati znamená zapomínati, že pro evropské národy je stát mladého původu, datujícího se sotva od šestnáctého století, znamená to konečně zneuznávati, že nejslavnější období lidstva spadají do doby, kdy svoboda a místní lokální život nebyly ještě zničeny státem a kdy spousty lidí dosud žily v obcích a svobodných federacích.
Stát jest pouze jednou z forem, kterou na sebe vzala společnost během doby. Jak možno tedy zaměňovati stálé s náhodným?
Na druhé straně bývá stát zaměňován s vládou. Protože nemůže býti státu bez vlády, říká se někdy, že nutno směřovati ne k odstranění státu, ale k dosažení stavu bez vlády.
Zdá se mi však, že ve státě a ve vládě máme dva rozdílné pojmy. Idea státu zahrnuje naprosto něco jiného než idea vlády. Rozumí se jí netoliko existence nějaké moci stojící nad společností, ale i soustředění území a soustředění mnohých úkonů života společností v několika rukou. Nese sebou také určité nové vztahy mezi členy společnosti, jichž před vytvořením státu nebylo. Byl vybudován celý zákonodárný a policejní mechanismus určený k tomu, aby pomohl určité třídy podrobiti vládě tříd jiných.
Toto rozlišování, které snad na první pohled není patrné, se ukáže zvláště, když studujeme původ státu. Ke správnému pochopení státu jest ostatně pouze jediný prostředek: studovati ho v jeho dějinném vývoji a to se také pokusíme.
Římské císařství byl stát v pravém slova smyslu. Zůstává až po naše dny ideálem právníků.
Síť jeho orgánů se rozprostírala daleko široko. Vše tíhlo k Římu: život hospodářský, vojenský, právní vztahy, ba i náboženství. Z Říma vyšly zákony, úřady, legie k obraně území, političtí správcové krajů, ba i bohové. Život celého císařství vycházel ze státu - později od Cesara, všemohoucího a vševědoucího boha císařství. Každá provincie, každý kraj měl svoji miniaturu, kapitolu, svoji částečku římského vládce, určenou k řízení jeho celého života. Jediný však zákon, předepsaný Římem, vládne celému císařství, které nepředstavovalo sdružení spoluobčanů, ale bylo pouhým stádem poddaných.
Až do dneška právníci a autoritáři obdivují jednotu tohoto císařství, jednolitého ducha jeho zákonů, krásu - jak říkají harmonii - této organisace.
Ale vnitřní rozklad, podporovaný vpádem barbarů, umrtvení místního života, který od té doby byl neschopen odporovati útokům z vnějška a nákaza šířící se za středu, vláda boháčů, kteří si přivlastnili půdu a bída skutečných obdělavatelů země - to všechno byly příčiny rozpadu císařství, na jehož troskách se vyvinula nová civilisace - naše dnešní civilisace.
Studujeme-li, ponechávajíce stranou antické civilisace, původ a vývoj této mladé barbarské civilisace až do doby, kdy i ona zrodila naše moderní státy, pochopíme podstatu státu. Pochopíme ji lépe, než by to bylo možno, kdybychom se vrhli na studium římského císařství nebo říše Alexandra Macedonského, nebo despotických monarchií východu.
A vycházejíce od mocných, barbarských ničitelů římského císařství, budeme moci načrtnouti vývoj celé naší civilisace od jejího počátku až po stát.

II.

Většina filosofů devatenáctého století měla velmi primitivní pojmy o původu státu.
S počátku, říkali, lidé žili v malých odloučených rodinách a neustálé války mezi těmito rodinami byly normálním stavem soužití tehdejších lidí. Jednoho krásného dne si však konečně uvědomili nevýhody těchto svých nekonečných bojů a rozhodli se utvořiti společnost. Společenská smlouva byla uzavřena mezi roztroušenými rodinami, které se dobrovolně podrobily autoritě, která - což je třeba, abych to říkal? - stala se východiskem a původcem celého pokroku. Třeba ještě dokazovati, když nám to již bylo řečeno ve škole, že naše dnešní vlády až dosud si udržely tu krásnou úlohu soli země, úlohu ochránců míru a civilisátorů lidského pokolení?
Pojata jsouc v době, kdy se mnoho nevědělo o původu člověka, tato myšlenka ovládala minulé století; a nutno říci, že v rukou encyklo-pe-distů a Rousseaua idea "společenské smlouvy" se stala zbraní k potírání království z boží milosti. Nicméně však přes služby, které mohla konati v minulosti, sluší se tuto teorii považovati za falešnou.
Faktum je, že všechna zvířata, až na některé masožravce a dravé ptáky a několik druhů spějících k vymření, žijí ve společnosti. V boji o život společenské druhy vítězí nad těmi, které této vlastnosti pos-trá-da-jí. Nalézají se na vrcholu každé třídy zvířectva a nemůže o tom býti nejmenší pochybnosti, že již první bytosti lidského vzezření žily ve společnostech.
Člověk nestvořil společnost: ta jest starší než člověk.
Dnes je také známo - antropologie to přesně dokázala - že východiskem lidstva nebyla rodina, ale klan, kmen. Rodina s otcem v čele tak, jak ji známe a jak nám ji popisuje židovská tradice, objevila se mnohem později. Desetitisíce let prožil člověk ve kmenech nebo klanech a za tohoto prvního období - jmenujme ho třeba primitivním neb divošským kmenem - vytvořil člověk již celu řadu zřízení, obyčejů a zvyků mnohem starších, než jsou zřízení, s jakými se setkáváme u rodiny s otcem v čele.
U těchto kmenů oddělená rodina neexistovala, zrovna jako neexistuje u tolika družných savců. Dělba se dála ve kmeni spíše po generacích a již od velmi dávné doby, která se ztrácí v červáncích lidského pokolení, vznikala omezení směřující k zabránění sňatků mezi různými rody a sňatky byly dovoleny pouze mezi příslušníky téhož rodu. Stopy tohoto období lze odkrýti ještě u některých dnešních kmenů a shledáváme se s nimi v jazyku, zvycích, pověrách i u národů v civilisaci hodně pokročilých.
Celý kmen společně honil zvěř, česal ovoce a ukojiv hlad oddával se vášnivě svým zdramatisovaným tancům. Až dosud nalézáme kmeny velmi blízké tomuto prvotnímu stupni vývoje, roztroušené po obvodech velkých pevnin, neb nejméně přístupných krajinách země.
Tam nemohlo vzniknouti nahromadění soukromého majetku, protože všechny věci, které byli osobním majetkem některého člena kmene, byly po jeho smrti zničeny nebo spáleny na místě, kde byla pochována jeho mrtvola. Tak se děje ještě dnes v Anglii u Cikánů a pohřební obřady "civilisovaných" nesou dosud stopy tohoto zvyku: Číňané spalují papírové modely všeho, co bylo majetkem zesnulého a my vodíme až ke hrobu koně vojenských vůdců a nosíme na pohřeb jejich meče a vyznamenání. Smysl těchto různých zařízení se ztratila, ale forma se uchovala.
Daleci jsouce toho, aby opovrhovali lidským životem, tito primitivní lidé měli hrůzu před vražděním a krví. Krveprolévání bylo považováno za tak vážnou a ohavnou věc, že každá kapka prolité krve - nejen lidské krve, ale i některých zvířat - vyžadovala, aby útočník ztratil stejné množství krve vlastní.
Tak také v lůně kmene je vražda naprosto neznámou věcí; na př. u Eskymáků - těchto přežilců kamenného věku, kteří obývají arktické kraje - a i u jiných kmenů bylo zjištěno, že po padesát, šedesát i více let nebylo ve kmeni jediného vraha.
Když se však kmeny různého původu, barvy a řeči při svém stěhovaní střetli, docházelo často mezi nimi k válkám. Pravdou však je, že již od té doby lidé usilovali o zmírnění svých srážek. Jak to dobře dokázali Maine, Post, E. Nys, pracovala již tradice na zárodcích právem. Tak na př. neslušelo se napadnouti nějakou vesnici, aniž by obyvatelé předem nebyli upozorněni. Nikdy nebyl by se nikdo odvážil zabíjeti na stezce, kudy chodili ženy ku prameni pro vodu. A při uzavírání míru bylo často nutno placením vyrovnati životy padlých na obou stranách.
Tato a podobná jiná opatření však nepostačovala: solidarita nešířila se mimo kmen; potyčky nebrali konce a docházelo k ranám i vraždám mezi lidmi různých klanů a kmenů.
Od té doby počal se mezi klany a kmeny vyvíjeti jakýsi všeobecný zákon: - "Vaši poranili neb zabili jednoho z našich; máme proto právo zabíti jednoho z vás nebo jednomu z vás zasaditi naprosto stejnou ránu", - nezáleželo na tom komu, protože kmen odpovídal za všechny činy svých příslušníků. Dobře známé verše bible: "Krev za krev, oko za oko, zub za zub, rána za ránu, smrt za smrt" - ale ne více! jak dobře poznamenává Koenigswarter - zde mají svůj původ. To bylo jejich pojetí spravedlnosti ... a my nemáme na co býti hrdi, poněvadž zásada "život za život", která převládá v našich zákonech, jest jen jedním z četných přežitků dávno minulé doby.
Jak je viděti, celá řada zřízení a mnoho jiných, které pomíjím mlčením, celý zákoník kmenové morálky byl již během tohoto prvního období vypracován. A k uchování tohoto jádra platných družných zvyků postačovali tradice a zvyklost. Nebylo autority, která by je vnucovala.
Není pochyby o tom, že primitivové měli své dočasné vůdce. Kouzelník, dělač deště - učenec té doby - snažili se využitkovati toho co znali, neb se domnívali, že znají přírodu, aby vládli svým bližním. Taktéž rostl vliv těch, kteří si dovedli lépe než druzí zapamatovati přísloví a zpěvy obsahující tradici. Ti pak při lidových, národních slavnostech přednášeli tato přísloví a zpěvy obsahující začasté rozhodnutí učiněné lidovým shromážděním v tom či onom sporu. Ještě dnes existují nárůdky, kde se setkáme s podobnými zvyklostmi. A v době, o níž mluvíme, tito "učení" se snažili zajistiti si svoji nadvládu tím, že svoje vědomosti sdíleli jen vyvoleným zasvěcencům.
Všechna náboženství, ba i všechna umění řemesla počala "tajemstvími"; a moderní bádání nám ukázalo, jak důležitou úlohu u primitivních kmenů hrály tajné společnosti zasvěcenců, chránící před zapomenutím určité tradiční zvyklosti. Zde jsou již prvé zárodky autority.
Je samozřejmo, že také odvážní, stateční a zvláště rozvážní se stávali dočasnými vůdci při sporech s druhými kmeny nebo v dobách stěhování kmene. Neexistovalo však spojení mezi nositelem "zákona" (tím, který znal nazpamět tradici a stará usnešení), vojenským vůdcem a kouzelníkem a proto u těchto kmenů nemůže býti řeči o státu, zrovna tak jako tomu není u společností včel nebo mravenců, neb u našich současníku Patagonců a Eskymáků.
Toto období trvalo celá tisíciletí a barbaři, kteří vpadli do římského císařství, ho rovněž prodělali a měli ho sotva za sebou.
V prvých stoletích našeho letopočtu došlo k nesmírnému stěhování mezi kmeny a konfederacemi kmenů obývajících střední a severní Asii. Proudy kmenů, tlačených jinými, více či méně civilisovanými kmeny, které sestoupili s vysokých asijských plání - pravděpodobně proto, že byli vyhnáni rychlým vysýcháním těchto plání (1) - zaplavili Evropu, tlačíce se jedny na druhé a navzájem se mísíce při tomto rozlivu na západ.
Za tohoto stěhování, kdy tolik kmenů různého původu bylo promíseno, musel se primitivní kmen, který ještě existoval u většiny divokých obyvatel Evropy, nutně rozpadnouti. Kmen měl svůj základ ve společném původu, ve společném uctívání předků; jaký však společný původ mohl býti u těchto skupin vyšlých ze zmatku stěhování a válek mezi kmeny, za nichž tu a tam vidíme již vznikati rodinu s otcovským zřízením, jejíž jádro vytvořilo se nahromaněním několika žen unesených nebo dobytých na sousedních kmenech?
Staré svazky byli zrušeny a museli býti vytvořeny nové, nemělo-li dojíti k rozkladu, ke kterému také došlo u mnohých kmenů, po nichž po té již v historii není památky. A tyto nové svazky byly vytvořeny na podkladě společného vlastnictví půdy, území, na kterém se ten neb onen nový útvar konečně usadil.(2)
Společné vlastnění určitého území - toho či onoho údolí neb pahorku - stalo se základem nové dohody a srozumění. Bohové-předci ztratili všechen svůj význam a na jejich místo nastoupili bohové místní, bohové toho neb onoho údolí neb řeky, kteří těmto novým skupinám lidí nahradili bohy primitivních kmenů. Křesťanství, vždy ochotné přizpůsobiti se pozůstatkům pohanství, udělalo z nich později místní svaté.
Vesnická obec, složená částečně neb úplně z oddělených rodin, které však dohromady pojilo společné vlastnění půdy, stala se pojítkem po řadu následujících století.
Existuje dosud na nesmírných územích východní Evropy, v Asii, v Africe. Barbaři, kteří zničili římské císařství - Skandinávci, Germáni, Slované atd. - byli podobně organisováni. A studujíce zákony barbarů z této doby, jakož i konfederace vesnických obcí, s jakými se dnes setkáváme u Kabylů, Mongolů, Indů, Afrikánců atd., můžeme si načrtnouti obraz formy společnosti představující východisko naší dnešní civilisace.
Podívejme se tedy trochu na toto zřízení.

III.

Vesnická obec se skládala, tak jako se dosud skládá, z oddělených rodin. Ale rodiny jedné a téže vesnice vlastnily půdu společně. Považovali ji za společné vlastnictví a dělili si ji dle velikosti rodin, jejich potřeb a jejich sil. Podobné zřízení vládne dosud miliónům lidí ve východní Evropě, v Indii, na Jávě atd. Je to tentýž režim, jaký si zavedli ruští sedláci svobodně na Sibíři, když jim stát dovolil zabrati nesmírná sibiřská území.
Dnes je obdělávání půdy ve venkovských obcích prováděno každou rodinou oddělené. Veškerá orná půda byla rozdělena mezi jednotlivé domácnosti a každý obdělává své pole jak může. Zpočátku se však také obdělávání polí dálo společně a tento zvyk se na mnoha místech dosud uchoval - alespoň pro část půdy. Vykácení lesů, stavba mostů, vybudování opevnění a věží, které měly sloužiti za útočiště pro případ vpádu - to vše se konalo společně, jak dělají to dosud stamiliony sedláků tam, kde venkovská obec odolala státu. Ale "konsum", abych použil moderního výrazu, dál se již dle rodin, z nichž každá měla svůj dobytek, svoji zelinářskou zahradu a svoje zásoby. Zaváděly se již prostředky sloužící ke hromadění a přemísťování statků nahromaděných dědictvím.
Ve všech svých záležitostech byla vesnická obec suverenní. Místní zvyky tvořily zákon a valné shromáždění všech hlav rodin, mužů a žen, bylo soudcem, jediným soudcem v občanských i trestních záležitostech. Když některý z obyvatel, vznášející žalobu proti druhému, zarazil svůj nůž do země na místo, kde se obyčejně obec shromažďovala, musela obec rozhodnouti dle místních zvyků, když bylo provinění zjištěno pověřenci obou sporných stran.
Není místa v těchto kapitolách, abych mohl vylíčiti všechny zajímavé stránky této doby. Také zde odkazuji čtenáře na "Vzájemnou pomoc". Spokojím se poznamenáním, že všechna zřízení, jichž se státy později zmocnily ve prospěch menšiny, všechny právní pojmy, s nimiž se setkáváme v našich zákonících (zmrzačenými ovšem ve prospěch menšiny) a všechny formy soudních řízení, pokud chrání jedince, mají svůj původ ve venkovské obci. Tak když se domníváme, že jsme na př. zavedli poroty, neudělali jsme vlastně nic jiného, než že jsme se vrátili ke zřízení tak zvaných "barbarů" a toto zřízení jsme však předem přizpůsobili ve prospěch vládnoucích tříd.
Současně se velkými svobodnými federacemi venkovských obcí vyvíjel pocit národní jednoty.
Založena jsouc na společném vlastnictví a velmi často na společném obdělávání půdy, jsouc svrchovaným soudcem a zákonodárcem zvykového práva, odpovídala venkovská obec většině potřeb společenského (sociálního) života.
Ne však všem jeho potřebám: byly ještě jiné, které bylo třeba ukojiti. A nebylo v duchu oné doby, aby když byla pociťována nějaká nová potřeba, lidé se ihned dovolávali nějaké vlády. Ale naopak duch doby budil iniciativu vedoucí ke spolčování, sdružování, federování; vedl k tomu, aby byly tvořeny dohody, spolky, vyhovující nové potřebě. A tehdejší společnost byla doslovně pokryta jakoby sítí přísežných bratrstev, guildů pro vzájemnou podporu atd. ve vsi, mimo vesnici, ve federaci.
Působení tohoto ducha můžeme i dnes ještě pozorovati u mnohé barbarské federace zůstavší mimo moderní státy, které jsou nápodobeninou římského či spíše byzantského typu.
Tak, abychom z řady jiných uvedli alespoň jeden příklad, Kabylové uchovali si svoji venkovskou obec s veškerou pravomocí, o níž jsem se právě zmiňoval: společná půda, obecní tribunál atd. Člověk však pociťuje potřebu činnosti mimo úzké meze svoji chýše. Jedni jdou světem za dobrodružstvím jako obchodníci. Druzí se věnují nějakému řemeslu - "umění". A tito obchodníci, tito řemeselníci sdružují se v "bratrstva" i když přináleží různým obcím, kmenům neb konfederacím. Je třeba spolku pro vzájemnou podporu na dalekých cestách, je ho třeba, aby si navzájem předávali tajemství svých řemesel - a proto se spolčují. Přísahají na bratrství a provádějí ho způsobem, který Evropana překvapuje: je to skutečné bratrství a ne pouhé slovní.
A pak, vždyť každému se může přihoditi neštěstí. Kdo ví, zda již snad zítra při nějaké srážce ten neb onen obyčejně mírný a klidný člověk nepřekročí zavedené meze slušnosti a družnosti? Kdo ví, zda nebude rozdávati rány a poranění? Je tedy třeba platili velmi těžkou náhradu uraženému neb poraněnému; bude nutno se brániti před shromážděním obce a zjistiti skutečnost, pravdu. Zase o důvod více pro vstup do nějakého bratrstva.
Mimo to člověk cítí potřebu trochu politisovati, snad i intrikovati, propagovati ten či onen mravní názor neb nějaký obyčej. Konečně jest potřeba střežiti vnější mír; uzavírati spojenectví s jinými kmeny, budovati rozsáhlé federace; šířiti pojmy mezikmenového práva. K ukojení všech těchto potřeb citového neb rozumového druhu Kabylové, Mogolové, Malajci neobracejí se k nějaké vládě: oni jí nemají. Jsouce lidmi zvykového práva a individuelní iniciativy nebyli ještě zkaženi korupcí nějaké vlády a nějaké ke všemu ochotné církve. Spojují se přímo. Vytvářejí přísežná bratrstva, politické a náboženské společnosti, jednoty řemesel - cechy, neb guildy, jak se říkalo ve středověku, sofs - jak říkají dnes Kabylové. A tyto "sofs" pronikají za obvod chýší; rozprostírají se daleko po poušti a cizích městech a v těchto jednotách se praktikuje bratrství. Odepříti pomoc některému členu svého sofs, i kdyby při tom bylo dáváno v sázku celé jmění a život - jest považováno za zradu proti "bratrstvu" a s tím, kdo se toho dopustili, je nakládáno jako s vrahem "bratra".
To, s čím se shledáváme dnes u Kabylů, Mongolů, Malajců a.t.d., tvořilo vlastní podstatu života barbarů v Evropě od V. do XII., ba až do XV. století. Pode jmény guildu, přátelstev, bratrstev, universitas atd., spolky bujely: pro vzájemnou obranu, pro pomstění urážek učiněných některému členu jednoty, která považovala za nutno odpověděti na ně solidárně, pro nahražení msty dle pravidla "oko za oko", náhradou a odškodněním, kterému následovalo přijetí útočníka do bratrstva; spolky odborné, pro pomoc v případě nemoci, pro obranu území, by zabráněno bylo zasahování rodící se autority; spolky pro provozování obchodu, pro "dobré sousedství", pro propagandu, jedním slovem pro vše, co Evropan vychovaný Římem Cesarů a papežů dnes požaduje od státu. Ba možno velmi pochybovati o tom, že v této době bylo jediného člověka, svobodného nebo poddaného - vyjma těch, kteří vlastními bratrstvy byli postaveni mimo zákon - který by nebyl přináležel k nějakému bratrstvu neb nějakému guildu vedle svého příslušenství k obci.
Skandinavské ságy nám o nich vyprávějí mnoho pěkného a vzájemná oddanost přísešných bratří tvoří látku těch nejkrásnějších básní. Přirozeně, že církev a rodící se instituce králů, kteří byli představiteli byzantinského (neb římského práva) to vše se stavělo proti těmto bratrstvům. Vydávali proti nim rozkazy a dávali je do klatby, na štěstí však bez valného výsledku.
Celá historie té doby stává se bezvýznamnou, naprosto nepochopitelnou, nebereme-li ohled na tato bratrstva, tyto jednoty bratří a sester, které všude vyrůstaly, vyvolávány jsouce četnými hospodářskými a citovými potřebami lidí.
Abychom pochopili nesmírný pokrok způsobený těmito dvěma institucemi - vesnickou obcí a dobrovolnými, příseznými bratrstvy - podívejme se jen na Evropu v době barbarského vpádu a porovnejme, jak vyhlížela v X. a XI. století. Divoké lesy byly proniknuty a kolonisovány; země byla pokryta vesnicemi, které byly obklopeny polemi a stromořadími, chráněny opevněním a navzájem spojeny stezkami, které pronikali i lesem a močály.
V těchto vesnicích naleznete zárodek řemesel a objevíte celou síť zřízení směřujicích k udržení vnějšího i vnitřního míru. V případě vraždy nebo poranění neusilují již vesničané, jak tomu bylo dřívě ve kmeni, o to, aby zabili útočníka neb někoho z jeho příbuzných neb obyvatelů jeho vsi, nebo aby mu způsobili stejnou ránu. Této zásady se drží jen páni - lupiči (odtud jejich nekonečné války); kdežto mezi vesničany stává se pravidlem náhrada stanovená rozhodčími; po té je mír obnoven a ne-li vždy, tož alespoň často útočník bývá adoptován rodinou, která byla poškozena jeho útokem.
Smírčí soud stává se hluboce zakořeněným zřízením, zcela běžnou věcí - přímo proti vůli biskupů a králičků, kteří by chtěli, aby každý spor byl jim nebo alespoň jejich lidem dáván k rozhodnutí, aby mohli těžiti z fredu, to jest pokuty, která byla kdysi ukládána vesnicemi každému rušiteli veřejného pokoje a na níž si nyní osvojili právo biskupové a králové.
Konečně se již sta těchto vesnic spojilo v mocné federace, které si přísahaly vnitřní mír a považovaly svá území za společné dědictví a spojily se ke vzájemné obraně. Zde byl zárodek evropských národů. A až dosud možno tyto federace na živém příkladě studovati v lůně mongolských, turecko-finských a malajských kmenů.
Mezi tím však kupí se na obzoru černé mraky. Tvoří se též jiné jednoty a spolky, spolky vládnoucích menšin, které usilují, aby ponenáhlu proměnily tyto svobodné lidi v raby, v poddané. Řím jest mrtev, ale jeho tradice oživuje a křesťanská církev podporuje silně tyto nově se tvořící vlády (panství).
Dalek jsa toho, aby byl krvelačným zvířetem, za něž ho vydávali, aby dokázali nutnost mu vládnouti, člověk vždy miloval klid a mír. Byl sice bojovný, ale ne krvežíznivý a dával přednost svému skotu, svým polím a chýži před válečnickým řemeslem. Proto také, sotvaže ustalo velké stěhování barbarů a sotvaže se hordy a kmeny usadili na svých územích, vidíme, kterak péče o obranu území proti novým vlnám stěhujících se kmenů bývá svěřována někomu, kdo si najímá četu dobrodruhů - lidí přivyklých válce neb lupičů - zatímco velká většina pečuje o svůj dobytek a obdělává půdu. A tento obránce brzo počíná hromaditi bohatství: dává koně a železo (tehdy velmi drahé) chudému osadníkovi, který nemá ani koně, ani pluh a ten se stává za to jeho poddaným. Tak počíná se pomalu budovati vojenská moc.
Na druhé strané je tradice tvořící zákon ponenáhlu mnohými zapomínána. Sotva v každé vesnici zůstává nějaký stařec, který ve své paměti dovedl uchovati verše a zpěvy, ve kterých se vypravuje o "precendentech" (obdobných předchozích případech), ze kterých se skládá zvykové právo a ten je přednáší ve dnech velkých slavností před shromážděnou obcí. A ponenáhlu některé rodiny se na toto uchovávání zákonů specialisují, přenášejíce jejich znalost z otce na syna. K nim docházejí vesničané, aby rozhodli v různých sporných případech, zvláště když dvě obce neb dvě konfederace se nemohou shodnouti na tom, aby přijali rozhodnutí arbitrů (rozhodčích) vybraných z vlastních řad.
V těchto rodinách klíčila knížecí a královská autorita a čím více studujeme instituce doby, tím více vidíme, že znalost zvykového zákona pro vytvoření se této autority znamenala více, než síla meče. Člověk se dal porobiti mnohem spíše svojí touhou "trestati" útočníka "dle zákona", než přímým vojenským výbojem.
A postupně dochází ku prvému "soustředění moci", ku prvému vzájemnému zajištění si nadvlády soudce a vojenského vůdce nad vesnickou obcí. Obou těchto funkcí zmožňuje se jediný člověk. Ku provádění rozsudků obklopuje se ozbrojenci, opevňuje se ve svém hrádku, ve své rodině hromadí bohatství své doby - chléb, dobytek, železo - a ponenáhlu vnutí svoji vládu veškerému okolnímu lidu.
Učencem té doby jest kouzelník nebo kněz, který neváhá poskytnouti mu svoji pomoc, aby byl za to účasten na vládě a nebo se jí zmocňuje sám tím, že k síle a znalosti zvykového zákona přidruží svoji moc obávaného kouzelníka. Zde dlužno hledati původ dočasné autority biskupů v devátém, desátém a jedenáctém století.
Potřeboval bych k tomu velmi mnoho místa, abych mohl důkladně pojednati o tomto předmětu, o němž bylo učiněno tolik nových objevů a abych mohl vypravovati, kterak volní lidé se postupně stali poddanými, kteří byli nuceni pracovati pro pána na hradě, až již laika nebo kněze; o tom, kterak vznikla vrchnost nad vesnicemi a městečky; kterak se sedláci spolčovali a bouřili proti této stále vzrůstající vládě a kterak podlehli v těchto bojích proti silným hradním zdem a proti železem pokrytým mužům, kteří hradní zdi hájili.
Postačí mi, řeknu-li, že kolem X. a XI. století Evropa zdá se kráčeti vstříc vzniku svých barbarských království, podobných těm, jaké za naší doby byly objeveny v srdci Afriky, nebo teokracií, jak je známe z dějin Orientu. To se nemohlo státi v jediném dni, ale zárodky těchto malých království a těchto malých teokracií tu již byly a stále více a více sesilovaly.
Na štěstí barbarský - skandinávský, saský, keltský, germánský, slovanský duch, který po sedm až osm století pudil lidi k tomu, aby ukojení svých potřeb hledali v individuelní iniciativě a volné dohodě bratrstev a guildů - na štěstí tento duch ještě žil ve vesnicích a městečkách. Barbaři se dali porobiti, pracovali pro pána, ale jejich duch volné činnosti a volné dohody nebyl ještě porušen. Jejich bratrstva žila více než kdy jindy a křížové výpravy jen přispěly k jejich rozvoji na západě.
Tehdy v XI. a XII. století propuká v celé Evropě revolta městských obcí, vzniklých spojením vesnické obce s řemeslnickými a kupeckými cechy, revolta, která byla již dávno připravována federativním duchem doby. V italských obcích počala již v desátém století.
Tato revoluce, o které většina universitních dějepisců raději pomlčuje, neb zmenšuje její význam, zachránila Evropu od pohromy, která ji ohrožovala. Zastavila vývoj teokratických a despotických království, ve kterých by pravděpodobně naše civilisace po několika stoletích okázalého rozkvětu vzala zkázu, podobně jako zanikly civilisace mezopotamská, asyrská, babylonská. Revolta tato otevřela nové období života - období svobodných obcí.

IV.

Snadno pochopíme, proč moderní dějepisci, vychovaní římským duchem a snažící se původ všech institucí odvoditi až od doby římské, tak neradi píší o komunalistickém hnutí XI. a XII. století. Jako silný projev jedince, který vytvořil společnost svobodným spolčováním lidí, vesnic a měst, bylo toto hnutí naprostou negací unitářského a centralisačního římského ducha, kterým se v našem universitním vyučování snaží vykládati dějiny. Mimo to hnutí toto není ve spojitosti s žádnou historickou osobností, ani s žádnou ústřední institucí.
Je to přirozený útvar, který stejně jako kmen a vesnická obec přináleží určitému období lidského vývoje a ne některému národu neb kraji.
Proto universitní věda ho nepochopila a proto Augustin Thierry a Sismondi, kteří pochopili ducha doby, neměli pokračovatelů ve Francii, kde Luchaire jest dosud jediným, který více méně přejal tradici velkého historika doby merovienské a komunalistické. A proto také v Anglii a Německu studium této doby a jakési pochopení jejího ducha jsou teprve nedávného původu.
Středověká obec, svobodné město, má svůj původ na jedné straně v obci vesnické a na straně druhé v tisících bratrstev a cechů, které se v této době vytvořili mimo územní jednotu. Jsouc federací mezi těmito dvěma druhy organisačních jednot, ustavila se pod ochranou opevněných pásů a věží.
Mnohde vyrostla docela klidně. Jinde - a to je pravidlem pro západní Evropu - byla výsledkem nějaké revoluce. Když se obyvatelé takového městečka cítili svými zdmi dostatečně chráněni, udělali "spříseženstvo". Přísahali si navzájem, že zanechají všech nerozhodnutých pří týkajících se urážek a poranění a zapřísáhli se, že ve sporech, které by napříště vznikly, nikdy se nebudou obraceti k jiným soudcům než k syndikům, které si sami jmenovali. To bylo již ode dávna praktikováno ve všech ceších a přísežných bratrstvech. Také tomu tak bylo v každé vesnické obci dřívě než se biskupovi neb králíčkovi podařilo propašovati tam svého soudce.
Po té osady a farnosti, z nichž se městečko skládalo, jakož i cechy a bratrstva se považovaly za jedinou amitas, jmenovaly si své soudce a přísahali na trvalé sjednocení mezi všemi těmito skupinami.
Rychle byla sestavena a přijata ústavní listina. Po případě byla opsána od některé ze sousedních obcí a obec byla ustavena. Biskupovi nebo princovi, který až do té doby byl v obci soudcem a často se tam stal více méně pánem, nezbylo nic jiného, než uznati hotovou událost - nebo proti mladému spříseženstvu zbrojně vystoupiti. Často král - to jest princ, který se chtěl domoci svrchovanosti nad ostatními princi a jehož pokladny byly vždy prázdné - "oktrojoval" za peníze chartu. Odříkal se takto vnucování svého soudce obci, dodávaje si významu nad ostatními feudálními pány. To však nikterak nebylo pravidlem: sta obcí žilo bez jakékoliv jiné sankce mimo svou vlastní dobrou vůli, dobré hradby a zbraně.
Ve stu letech se toto hnutí rychle rozšířilo skoro po celé Evropě -napodobením - ve Skotsku, Francii, Nizozemí, Skandidavii, Německu, Italii, Polsku, Rusku. A když dnes srovnáváme charty a vnitřní organisaci francouzských, anglických, skotských, nizozemských, skandidavských, německých, polských, ruských, švýcarských, italských nebo španělských obcí, jest nám nápadná skoro úplná totožnost těchto chart a organisace, která vyrostla pod záštitou těchto "společenských smluv". Jaká to poučná lekce pro romanisty a hegeliány, kteří k dosažení stejnorodosti institucí neznají jiný prostředek než otrockou poslušnost zákona.
Od Atlantického oceánu až po Sicilii byla Evropa pokryta podobnými obcemi - jedny se staly lidnatými městy jako Florencie, Benátky, Amiens, Norimberk neb Novgorod, druhé zůstaly městečky o stu neb i jen dvaceti rodinách a přes to bylo s nimi jejich mocnějšími sestrami jednáno jako s rovnými.
Jsouce organismem plným života, obce se ve svém vývoji samozřejmě odlišovaly. Zeměpisná poloha, povaha zahraničního obchodu, vnější odpor, který bylo přemáhati, to vše určovalo dějiny každé obce. Pro všechny však byl tentýž princip. Pskov v Rusku, Brugy ve Flandřích, škotské městečko o tří stech obyvatelích a bohaté Benátky se svými ostrovy, severofrancouzské neb polské městečko a krásná Florencie představovaly tutéž amitas: stejné přátelství vesnických obcí a cechů sdružených v okruhu hradeb. Jejich ústava v hlavních rysech byla tatáž.
Obyčejně město, jehož hradební pás sesiloval a prodlužoval se poměrně s počtem obyvatel a byl opevňován stále vyššími a vyššími věžemi, které byly zbudovány jednotlivými čtvrtěmi neb guildy a nesli každá svůj zvláštní ráz - obyčejně, pravím, bylo město rozděleno na čtyři, pět nebo šest částí či sektérů, které se rozbíhali od pevnosti neb katedrály ke hradbám. Každá z těchto čtvrtí byla obyčejně obydlena jedním "uměním" či řemeslem, kdežto nová řemesla - "mladá umění" - usazovala se na předměstích, které záhy byly obtočeny novým pásem hradeb.
Ulice či farnost představovaly územní jednotku, která odpovídala bývalé vesnické obci. Každá ulice neb farnost měla své lidové shromáždění, své forum, svůj lidový tribunál, svého kněze, svoji milici, svoji korouhev a často svoji pečeť, symbol suverenity. Třebaže federována s ostatními ulicemi, přece si uchovávala svoji neodvislost.
Odborová jednotka, která se často stotožňovala se čtvrtí, byla guild či řemeslnický spolek. Také tento měl svoje svaté, svoje shromáždění, svoje forum, své soudce. Měl také svoji pečeť, odznak své suverenity. Uznal-li to za vhodno, připojila se v případě války jeho milice k milicím ostatních cechů a její korouhev vlála po boku městské zástavy.
Město konečně bylo jednotou čtvrtí, ulic, farností a cechů a mělo svoje valné shromáždění na velkém veřejném místě (forum), svůj velký zvon, svoje volené soudce, svoji korouhev, pod kterou se řadili milice cechů a čtvrtí. S ostatními městy jednalo úplně nezávisle, spolčovalo se s kým chtělo a uzavíralo spojenectví v národě i mimo svůj národ. Tak anglických "Pět Přístavů" kolem Doweru bylo ve spolku s přístavy francouzskými a nizozemskými na druhé straně kanálu La Manche; ruský Novgorod byl ve spolku se skandinávsko-germánskou Hansou a tak podobně. Ve svých vnějších, zahraničních stycích mělo každé město pravomoc moderního státu a již od této doby se tvořilo svobodnými smlouvami to, co je později známo jako mezinárodní právo, stojící pod sankcí veřejného mínění všech měst, které později bylo státy častěji znásilňováno než respektováno.
Kolikráte některé město nemohouc "nalézti výrok" v některém složitém případě, poslalo své vyslance "hledati výrok" k některému sousednímu městu. Kolikráte tento převládající duch doby - smírný soud, spíše než autorita soudce - se projevil tím, že ve sporné záležitosti dvě obce vzaly za rozhodčího obec třetí!
Stejně tomu bylo i u řemesel. Projednávala svoje obchodní a řemeslné záležitosti neodvisle od svého města a uzavírala své smlouvy bez ohledu na národnost. A když ve své nevědomosti mluvíme slavnostně o našich mezinárodních dělnických sjezdech, zapomínáme, že mezinárodní sjezdy řemesel a ba i učňů se konaly již v patnáctém století.
Konečně město buď se samo bránilo proti útočníkům a samo vedlo úporné války proti okolním feudálním pánům, jmenujíc každoročně jednoho neb ještě spíše dva vojenské velitele svých vojsk, nebo přijalo za "vojenského ochránce" nějakého prince neb vévodu, kterého si samo vybralo na dobu jednoho roku a kterého propustilo ze svých služeb, kdy mu bylo libo. K vydržování jeho vojáků mu obyčejně dávalo výnos soudních pokut, ale nedovolovalo mu, aby se vměšoval do záležitostí města.
Nebo konečně jsouc příliš slábo, aby se mohlo osvoboditi úplně od svých sousedů, feudálních supů, ponechávalo si za svého více méně trvalého vojenského ochránce svého biskupa nebo prince z té či oné rodiny - guelfové neb gibelini v Italii, rodina Ruriků v Rusku neb Olgerdů na Litvě - ale bdělo žárlivě, aby autorita prince nebo biskupa se vztahovala jen na lidi hradní. Takové město dokonce mu nedovolovalo bez dovolení ani vstoupiti do města. Až dodnes ještě anglický král nemůže vejíti do City v Londýně (nejstarší londýnská čtvrt ve středu města, pozn. př.) bez dovolení lordmayora (starosty).
Hospodářský život středověkých měst by zasluhoval, aby bylo o něm podrobně vypravováno, ale jsem nucen zde ho pominouti mlčením a odkázati čtenáře na to, co jsem o něm řekl ve "Vzájemné pomoci", opíraje se o spoustu moderních historických výzkumů. Postačí, když toliko poznamenám, že vnitřní obchod byl provozován vždy guildy - ne osamocenými řemeslníky - při cenách stanovených vzájemnou dohodou. Mimo to, na počátku tohoto období, zahraniční obchod byl provozován výhradně městem. Teprve později se stal monopolem guildu obchodníků a ještě později samostatných jedinců. Konečně, nikdy se nepracovalo v neděli ani v sobotu odpoledne (jen lázně). Zásobování hlavními potravinami se dálo vždy prostřednictvím města a tento zvyk se uchoval, pokud se obilí týče, v některých švýcarských městech až do poloviny devatenáctého století.
Úhrnem vzato jest nesmírným množstvím dokladů všeho druhu dokázáno, že nikdy před ani potom lidstvo neznalo období poměrného blahobytu všem tak dobře zajištěného, jako tomu bylo ve středověkých městech. Dnešní bída a nejistota byly tam neznámy.

V.

S těmito prvky - svobodou, organisací od jednoduchého k složitému, výrobou a výměnou prostřednictvím řemeslných cechů (guildů), zahraničním obchodem vedeným celým městem a ne jednotlivci, a nákupem zásob městem, aby pak byly občanům prodávány za nákupní cenu - s těmito prvky stala se středověká města v prvých dvou stoletích svého svobodného života středisky blahobytu pro všechno obyvatelstvo, středisky hojnosti a vzdělanosti, jaké již od té doby jinde nevidíme.
Prohlédněme si dokumenty z té doby, které nám umožňují zjistiti, kterak byla práce odměňováva v poměru k ceně potravin - Rogers tak učinil pro Anglii a velký počet německých spisovatelů pro Německo a uvidíme, že práce řemeselníka a ba i prostého nádeníka byla v této době odměňována platy, kterých dnes nedociluje ani dělnická elita. Mohou vám to dosvědčiti účetní knihy sboru oxfordské university (které jsou zachovány za dobu sedmi století počínaje stoletím dvanáctým) a účetní zápisy některých anglických statků, jakož i četných německých a švýcarských měst.
Na druhé straně srovnejme jen dokonalé umělecké provedení a množství ozdobné práce, které tehdy dělník vynakládal jak na krásná umělecká díla, tak i na ty nejprostší věci potřebné pro domácnost - mříž, svícen, hrnčířské zboží - a uvidíme, že ve své práci neznal spěchu a přepínání naší doby; uvidíme, že mohl kovati, vyřezávati, tkáti, vyšívati pohodlně, bez spěchu - jak za naší doby může jen velice málo dělníků-umělců.
A když konečně se podíváme na dary kostelům a obecným domům farnosti, cechu nebo města, až již to bylo věnování uměleckých děl nebo peněz, pochopíme, na jaký stupeň blahobytu se dovedla tato města vyšvihnouti a učiníme si představu o bádavém a vynalézavém duchu, který v nich vládl, o vánku svobody, který inspiroval jejich díla, o citu bratrské solidarity, který vládl v jejich ceších, kde lidi navzájem nepoutala jen obchodní neb technická stránka řemesla, ale svazky družnosti a bratrství. A což to nebyl rovněž cechovní zákon, který kázal, aby vždy dva bratři bděli u lože každého nemocného bratra - zvyk, který zajisté vyžadoval oddanosti v této době nákažlivých nemocí a moru - aby ho doprovodili až ke hrobu, postarali se o jeho vdovu a jeho děti?
Černá bída, ponížení, nejistota zítřka pro mnohé, osamocení chudoby, které charakterisují naše moderní města, byli naprosto neznámy v těchto "svobodných oasách, které vyrostly ve XII. století uprostřed feudálního lesa".
Pod ochranou dobytých svobod, z popudu ducha volné dohody a svobodné iniciativy vyrostla v těchto městech celá nová vzdělanost a dosáhla takového rozvoje, že až do dnes nenajdeme v dějinách jemu podobného příkladu.
Celý moderní průmysl má svůj původ v těchto městech. Ve třech stoletích průmysl a umění dosáhly v nich takové dokonalosti, že naše století je může předčíti jen co do rychlosti výroby, zřídka však co do jakosti a ještě řídčeji co do krásy výrobku. Všechna umění, která se dnes marně snažíme vzkřísiti - krása Rafaela, síla a odvaha Michel-Angela, věda a umění Leonarda da Vinci, poesie a krása mluvy Danteovy, konečně architektura, která nám dala katedrály v Laon, Remeši, Kolíně, Pise, Florencii - "lid byl jejich stavitelem", řekl tak krásně Victor Hugo - poklady, krásy Florencie a Benátek, radnice v Brémách a v Praze, věže v Norimberce a Pise a tak dále do nekonečna - to vše bylo produktem této doby.
Chcete pokroky této civilisace změřiti jediným pohledem? Srovnejte klenbu Svatého Marka v Benátkách s hrubým normandským obloukem, Rafaelovy malby s vyšíváním koberců z Bayeux, matematické a fysické přístroje a hodiny norimberské s písečnými hodinami století předcházejících, zvučnou mluvu Danteovu s barbarskou latinou desátého století. V krátké době rozkvetl zde celý nový svět.
Nikdy, vyjma druhé slavné periody - rovněž periody svobodných měst - antického Řecka, neučinilo lidstvo takového kroku ku předu. Nikdy ve dvou či třech stoletích se člověk tak hluboce nezměnil a nerozšířil svoji moc nad přírodními silami.
Tane vám snad na mysli civilisace našeho století, jejímiž pokroky se nepřestáváme vychloubati? Ve všech svých projevech jest však pouze dcerou civilisace vyrostlé v lůne svobodných měst. Všechny velké objevy, které učinila moderní věda - kompas, hodiny, knihtisk, námořní objevy, střelný prach, zákony pádu těles, atmosferický tlak, jehož pouhým rozvinutím byl parní stroj, základy chemie, vědecká metoda naznačená již Rogerem Baconem a praktikovaná na italských universitách - odkud to vše, ne-li ze svobodných měst, ze vzdělanosti, která se rozvinula pod ochranou komunálních svobod?
Bude mi snad namítnuto, že zapomínám na konflikty a vnitřní boje, jimiž jest vyplněna historie těchto měst, na srážky na ulicích, zuřivé boje proti pánům, povstání "mladých umění" proti "uměním starým", na prolitou krev a pronásledování.
Nuže nezapomínám na nic. Ale jako Leo a Botta - dva historikové středověké Italie, tak jako Sismondi, Ferrari, Gino Caponi a tolik jiných, vidím, že tyto boje byly dokonce zárukou svobodného života ve svobodném městě. Vidím po každém z těchto bojů nové jaro, nový rozlet k pokroku. Když byli dopodrobna vylíčili tyto boje a konflikty a když také změřili nesmírnost pokroků uskutečněných, zatím co tyto boje zaplavovaly ulici krví - zajištěný blahobyt všemu obyvatelstvu, obrozenou civilisaci - docházejí Leo a Botta k následující správné myšlence, která mi často znovu a znovu tane na mysli a kterou bych rád viděl vrytu do duše každého moderního revolucionáře:
"Obec", pravili, "podává jen tehdy obraz něčeho úplně mravného a není jednostrannou ve svém způsobu bytí, když - jako sám lidský duch - připouští spor, oposici."
Ano, volně debatovaný spor, aniž by nějaká vnější moc, stát, přicházela hoditi na váhu svoji nesmírnou tíži ve prospěch jedné ze zápasících sil.
Jako oni dva historikové, tak také já se domnívám, že velmi často bylo způsobeno "mnohem více zla tím, že byl mír vnucen, protože byly dohromady slučovány sobě se příčící věci s úmyslem vytvořiti všeobecný politický pořádek a že byly obětovány individuality a malé organismy, aby utonuly v rozsáhlém tělese bez barvy a bez života".
Hle, proč obce - pokud samy neusilovaly o to, aby se staly státy a vnutily svému okolí "podřízení se rozsáhlému tělesu bez barvy a bez života" - hle, proč rostly a vycházely z každého boje obrozeny, rozkvétajíce za řinčení zbraní na ulicích, kdežto o dvě století později se tatáž civilisace shroutila v hlomozu válek zplozených státy.
V obci veden byl boj za dobytí a udržení svobody jedince, boj za princip federativní, za právo se spolčovati a jednati; války států měli však za cíl zničení těchto svobod, porobení jedince, znemožnění volné dohody, spojení lidí v jednu a touž podřízenost králi, soudci, knězi - státu.
Zde je celý ten rozdíl. Jsou boje a spory, které zabíjejí. A jsou takové, které ženou lidstvo v před.

VI.

Během století šestnáctého byli by moderní barbaři málem zničili celou civilisaci středověkých měst. Těmto barbarům se však nepodařilo ji zničiti, ale zastaviti její postup nejméně na dvě či tři století. Vrhli ji na nové cesty, na nichž lidstvo se dosud bolestně potácí, nevědouc jak z nich vyjíti.
Porobili jedince. Odňali mu všechny jeho svobody, žádali na něm, aby zapomenul na všechna svá spojení založená na volné dohodě a svobodné iniciativě. Jejich cílem bylo znivelizovati celou společnost ve stejném poddanství pánovi. Zničili všechny svazky mezi lidmi, prohlašujíce, že jedině stát a církev mají na příště právo tvořiti spolky mezi svými poddanými, že jedině církev a stát mají poslání bdíti nad průmyslovými, obchodními, právními, uměleckými, citovými zájmy, pro něž lidé dvanáctého století měli ve zvyku se přímo spolčovati.
A kdo jsou ti barbaři? - Je to Stát: konečně ustavený Trojspolek vojevůdce, římského soudce a kněze - spolek třech vzájemně si zajišťujících vládu - třech spojených v jedinou moc, která bude rozkazovati ve jménu zájmu společnosti - a zničí tuto společnost.
Tážeme se přirozeně, kterak tito noví barbaři mohli nabýti převahy nad kdysi tak mocnými městy? Kde načerpali sil pro výboj a vítězství?
Tuto sílu nalezli především ve vesnici. Zrovna tak jako komuny starého Řecka, které zahynuly, protože nedovedli zrušiti otroctví - zrovna tak středověká města nedovedla osvoboditi sedláky z poddanství současně s obyvateli měst.
Pravdou je, že skoro všude měšťan - sám jsa řemeslníkem i rolníkem - v okamžiku svého osvobození se snažil strhnouti s sebou venkov, aby mu pomohl se osvoboditi. Po dvě století měšťané v Italii, ve Španělsku, v Německu, podporovali zuřivou válku proti feudálním pánům. V této válce proti zámkům vykonali měšťané pravé zázraky hrdinství a vytrvalosti. Zakrvácovali se, aby se zmocnili zámku feudalismu a pokáceli les feudalismu, který je obklopoval.
Podařilo se jim to však pouze na polo. Jsouce syti války uzavřeli konečně mír přes hlavu sedláka. Aby si vykoupili mír, ponechali sedláka na pospas pánovi, jakmile jednou bydlel mimo území náležející obci. V Italii a v Německu na konec přijali pána za spoluměšťana, jinde se s ním dělili o vládu nad sedlákem. A pán se mstil tomuto "nízkému lidu" městskému, který nenáviděl a jimž opovrhoval tím, že zaplavoval krví ulice jeho měst a prováděl odvetný zákon panských rodin, které nechtěly svoje spory předkládati syndikům a městským soudcům, ale rozhodovali je mečem na ulicích, štvouce jednu část měšťanů proti druhé.
Pán mimo to znemravňoval obec svými dary, pletichami, způsobem panského života, výchovou, které se mu dostalo na dvoře biskupském nebo královském. Zapletl obec do svých sporů. A měšťan na konec napodobil pána: i on stal se pánem, obohacuje se rovněž mimoměstským obchodem nebo prací rabů nesmějících opustiti své vesnice.
Za takového stavu věci pomáhal sedlák ozbrojenou rukou rodícím se králům, císařům, carům a papežům, když tito počali budovati svá království a podrobovati si města. Tam, kde sedlák nebil se přímo v jejich řadách, ponechávali jim alespoň volnou ruku.
Bylo to na venkově, v opevněných zámcích umístěných uprostřed venkovského obyvatelstva, kde se pomalu vytvářela království. Ve dvanáctém století existovala pouze dle jména a víme dnes, co si máme mysliti o žebrácích, vůdcích malých lupičských band, kteří se zdobili tímto jménem; jménem, které - ostatně Augustin Thierry to tak dobře dokázal - neznamenalo mnoho v této době, která měla "krále (vrchního, staršího) písařského cechu", "krále sítí" (u rybářů), "krále žebráků".
Poznenáhla, vlivem různých jemu příznivých okolností, výhodným umístěním v kraji, svojí silou neb chytrostí, kterou nad ostatní vynikal, podařilo se tu a tam nějakému baronovi vyšvihnouti se nad své spolubratry. Církev si ovšem pospíšila jemu na pomoc. A silou, lstí, penězi, mečem a v případě potřeby i jedem rostl a mohutněl jeden z těchto feudálních baronů na útraty druhých. Královská autorita nikdy nemohla vyrůsti v žádném z oněch svobodných měst, která měla své forum, svoji Tarpejskou skálu, nebo řeku pro tyrany. Ta se rodila pouze ve městech vyrostlých z lůna venkova.
Po marných pokusech ustaviti takovouto autoritu v Remeši neb v Laoně byla královská autorita utvořena v Paříži - skupině to vesnic a městeček, obklopených bohatým venkovem, který dosud nepoznal života svobodných měst; byl to Westminster, u bran lidnatého města Londýna; byl to Kremlin, vystavený uprostřed bohatých vesnic u Moskvy, po nezdaru ve Vladimiru a jinde...
Sedláci z okolí dodávali vznikajícím královstvím potraviny, koně a lidi a obchod - královský v tomto případě a ne komunální - rozmnožoval jejich bohatství. Církev je zahrnula svojí péčí. Chránila je, poskytovala jim peněžní pomoc, opatřovala jejich sídla místními svatými, po případě i zázraky. Obklopila svým uctíváním chrám Matky Boží v Paříži neb obraz iberské Panny v Moskvě. A zatím co od vlivu biskupů osvobozená vzdělanost svobodných měst mladickým rozmachem se brala ku předu, pracovala církev horlivě k tomu, aby obnovila svoji autoritu pomocí rodících se království, zahrnujíc péčí, chválou i peněžní pomocí královské kolébky těch, jež si vyhlídla, aby jimi obnovila svoji církevní autoritu. Tak vidíte ji v Paříži, Moskvě, Madridě, Praze skloněnou nad kolébkou království, se zapálenou pochodní v ruce a s katem po boku.
A tak vidíte ji horlivou, silnou svojí státní výchovou, opírající se o muže mocného svojí vůlí neb chytrostí, kterého si vybírá v kterékoliv společenské třídě, pletichářskou, sběhlou v římském a byzantském právu, kterak bez oddechu jde za svým ideálem, kterým je hebrejský král, samovládný, ale poslušný velekněze - světské rameno vykonávající rozkazy církevní moci.
Tato pomalá práce dvou spiklenců jest v XVI. století již v plném rozmachu. Král vládne již ostatním šlechticům, svým soupeřům a tato síla se brzo vrhne na svobodná města, aby si je, až nadejde příhodná chvíle, podrobila nebo je zničila.
Ostatně města století šestnáctého nebyla již takovými jako města století dvanáctého, třináctého a čtrnáctého.
Třebaže vznikla ze svobodářské revoluce, neměla tato města buď sílu neb odvahu rozšířiti své ideje rovnosti po sousedním venkově, ba nevštípila je ani těm, kteří později přišli se usaditi v jejich obvodech, asylech svobody, aby se tu věnovali řemeslům. Ve všech městech se shledáte s rozdíly mezi starými rodinami, které provedli revoluci ve století dvanáctém, nebo krátce mezi "rodinami" a těmi, kteří se do měst přistěhovali teprve později. Starý "cech obchodníků" nechce přijímati nově přišlé. Odpírá sloučiti se s "mladými uměními" ke společným obchodům. A z prostého městského pomocníka, kterým tento cech byl pokud mimoměstský obchod byl provozován městem, stává se sprostředkovatel, který se na svůj vrub obohacuje dalekým obchodem. Dováží orientální přepychové zboží, půjčuje peníze městu a spolčuje se se šlechtou a knězstvem proti "nízkému lidu"; anebo jde přímo ke králi počínajícímu svoji karieru a prosí ho o pomoc, aby si mohl udržeti své právo na obohacování se a svůj obchodní monopol. Obchod stavší se osobním, zabíjí svobodné město.
Cechy starých řemesel, které zakládali město a tvořili jeho vládu, nechtějí přiznati stejná práva ani později se utvořivším cechům mladých řemesel. Tyto musejí svých práv dobývati revolucí. A to také všude dělají. Ale jestliže tato revoluce v některých městech se stává počátkem obrody celého života a všech řemesel (jak na př. viděti na Florencii), končí v ostatních městech vítězstvím popolo grasso nad popolo basso - porážkou, hromadnými deportacemi, popravami, zvláště tehdy, když se do toho vmísili kněží a šlechta.
A netřeba snad ani připomínati, že na konec král, pod záminkou ochrany "nízkého lidu" potírá "tučné" a porobiv si jedny i druhé stává se pánem města.
A pak, svobodná města musela zemříti, protože samy ideje lidí se změnily. Vyučování církevnímu a římskému právu změnilo mysle lidí.
Evropan dvanáctého století byl v podstatě federalistou. Jsa člověkem svobodné iniciativy, volné dohody, svobodně uzavíraných spojení, viděl základ celé společnosti v sobě samém. Nehledal svoji spásu v poslušnosti, nevolal po nějakém záchranci a spasiteli společnosti. Idea křesťanské a římské discipliny byla mu neznáma.
Ale pod vlivem křesťanské církve - vždy zamilované do autority, vždy chtivě vnucující svoji vládu nad dušemi a zvláště nad prací věřících a na druhé straně pod vlivem římského práva, které již od dvanáctého století počínalo vnikati ke dvorům mocných pánů, králů a papežů a záhy se stalo oblíbeným studijním předmětem na universitách - pod vlivem tohoto dvojího učení, které se dobře snášelo, ač ve svých počátcích stálo zuřivě jedno proti druhému, mysle se zvrhovaly tou měrou, jakou vítězil kněz a právník.
Člověk se stal milovníkem autority. Jakmile v některé obci došlo k revoluci nízkých řemesel, volala tato po ochránci. Jmenovala si diktátora, jakéhosi městského césara, kterému dala plnou moc, aby vyhubil stranu oposiční. A ten z této příležitosti těžil s prohnanou ukrutností, kterou mu našeptávala církev, neb radily příklady vypůjčené z despotických království Orientu.
Není pochyby, že církev ho podporovala. Což nesnila vždy o biblickém králi, který by poklekl před veleknězem a byl jejím poslušným nástrojem? Což celou svou silou nenáviděla ony ideje racionalismu, které dýchaly svobodnými městy za první Renesance ve dvanáctém století? Neproklínala tyto "pohanské" myšlenky, které vlivem nového odkrytí řecké vzdělanosti přiváděly člověka k přírodě? A což později nedávala sobé oddanými princi potlačovati ony ideje, které ve jménu prvotního křesťanství pozvedaly lidi proti papeži, knězím a bohoslužbě vůbec? Oheň, kolo, šibenice - tyto zbraně vždy tak církvi milé - byly uvedeny v činnost proti kacířům. Nezáleželo na tom, kdo bude nástrojem, zda papež, král či diktátor, jen když oheň, kolo a šibenice pracovali proti jejím nepřátelům.
A pod vlivem římského právníka a kněze zmíral duch federalismu, iniciativy a volné dohody, který byl tvůrcem svobodné obce a na jeho místo nastupoval duch discipliny a svrchovaně autoritářské organisace. Jak boháči tak i obecný lid volali po spasiteli.
A když se tento dostavil, když král v klidu zbohatnuvší v některém z měst, jež založil, opřen o přebohatou církev a následován podrobenou šlechtou a jejími venkovany udeřil na brány měst, slibuje "nízkému lidu" svoji vysokou ochranu proti boháčům a poslučným boháčům svoji ochranu proti chudým buřičům - tu města, již sama tak prolezlá vředovinou autority, neměla více síly mu odporovati.
Velké vpády národů z Orientu do Evropy pomohly rodícímu se království soustřediti na sebe veškerou moc.
Ve XIII. století dobyli a spustošili Mongolové východní Evropu a brzo se tam, v Moskvě, pod ochranou tatarských chánů a ruské křesťanské církve utvořilo císařství. Turci přišli se usaditi do Evropy a pronikli až k Vídni, vše ničíce na své cestě. Tu ve středu Evropy, aby mohl býti kladen odpor těmto vpádům, vyrostly mocné státy v Polsku, v Čechách, v Uhrách. Zatím na druhé straně vyhlazovaní válka proti Maurům ve Španělsku umožnila ustavení se jiného císařství v Castillii a Aragoně, které se opíralo o římskou církev a inkvisici - o meč a hranici.
Tyto vpády a tyto války nutně přivedly Evropu do nového období - období vojenských států.
Poněvadž komuny samy se staly malými státy, musely tyto malé státy býti pohlceny velkými.

VII.

Vítězství států nad středověkými městy a institucemi nebylo však bezprostřední a okamžité. Jeden čas bylo tak ohroženo, že se stávalo pochybným.
V městech a na venkově střední Evropy vniklo nesmírné lidové hnutí, které sice co do formy a výrazu bylo hnutím náboženským, ale ve svých tužbách a usilování nanejvýš rovnostenským a komunistickým.
Již ve čtrnáctém století došlo k podobným dvěma velkým hnutím (r. 1358 ve Francii a 1381 v Anglii). Dvě mohutná povstání - Jacquerie a Wat Tylerovo - otřásla společností až do základů. Obě byla namířena hlavně proti pánům a třebaže byla obě potlačena, zlomila feudální moc. Povstání sedláků v Anglii udělalo konec poddanství a Jacquerie ve Francii další vývin poddanství zarazila takovou měrou, že na příště jen živořilo, nikdy nemohouc dosáhnouti takové moci, jaké dosáhlo později v Německu a ve východní Evropě.
V šestnáctém století došlo k podobnému hnutí i ve střední Evropě. Pod jménem husitského povstání v Čechách, anabaptismu v Německu, ve Švýcarsku a v Nizozemí došlo k úplné revoltě proti státu a církvi, proti římskému a církevnímu právu a to ve jménu prvotního křesťanství. (3)
Význam a podstata tohoto hnutí byla dlouho etatistickými a církevními dějepisci zakrývána a teprve dnes počíná býti chápána.
Heslem tohoto povstání byla naprostá svoboda jedince, který měl býti poslušen jedině rozkazu svého svědomí. A teprve později, když podařilo se církvi a státu vyhladiti nejvroucnější obránce této svobody a ji obratně k svému prospěchu odstraniti a když toto hnutí bylo utlumeno a zbaveno svého revolučního rázu, stalo se reformou Lutherovou.
S Lutherem bylo přijato i od princů; ale počalo komunistickým anarchismem, který na několika místech byl uveden v praxi. A ponecháme-li stranou náboženské formule, které byly přívlastkem doby, nalezneme v něm vlastní podstatu ideového proudu, který dnes my representujeme: negaci zákonů - státních neb předstíraně božských - jediným zákonem každého jedince jest jeho svědomí; nalezneme v něm obec, komunu, která jest úplnou paní svých osudů, odnímá nazpět pánům obecní půdu a odmítá jekékoliv osobní nebo peněžní povinnosti vůči státu; konečně komunismus a prakticky uskutečněnou rovnost. Také když se tázali Dencka, jednoho z filosofů anabaptistického hnutí, zda-li snad neuznává autority bible, tu odpověděl, že pro něho jest závazným pouze ono pravidlo, které si každý člověk sám pro sebe v bibli najde. Ale což však samy tyto náboženské formule, tak nejasné - pocházející z církevního žargonu - tato autorita "knihy", z níž si snadno můžeme vypůjčiti argumenty pro i proti komunismu, pro i proti autoritě a které jsou tak neurčité, když se jedná o jasné potvrzení svobody - což již tato náboženská tendence sama o sobě nechovala v sobě zárodek jisté porážky povstání?
Hnutí zrodivší se v městech rozšířilo záhy na venkov. Sedláci odepřeli kohokoliv poslouchati a nasadivše si starý střevíc na nějakou píku na způsob praporu, odňali nazpět pánům půdu, rozbili pouta poddanství, vyhnali kněze a soudce a ustavili se ve svobodné obce. A teprve hranice, kolo a šibenice, teprve když zmasakrováno bylo v několika letech více jak sto tisíc sedláků, podařilo se moci královské neb císařské, společně s mocí církevní, ať již papežskou či reformovanou (4), udělati konec těmto povstáním, které v jednu chvíli ohrožovali utvoření se rodících se států.
Zrodivši se z lidového anabaptismu, lutheránská reforma, opírajíc se o stát, masakrovala lid a drtila hnutí, jemuž při svém vzniku děkovala za svoji sílu. Tehdy se zbytky lidové vlny uchýlili do obcí "moravských bratří", které však také o sto let později byli církví a státem zničeny. Ti z nich, kteří nebyli vyhlazeni, šli si hledati útočiště, jedni na jihovýchod Ruska (obce mennonitů později se vystěhovavších do Kanady) a druzí do Gronska, kde až do dneška žijí ve společenstvech, odpírajíce státu konati jakékoliv služby.
Od té doby existence státu byla zajištěna. Soudce, kněz a šlechtic-voják, utvořivše solidární alianci kolem trůnu, mohli pokračovati ve svém ničivém díle.
Kolik lží bylo nahromaděno etatistickými, státem placenými dějepisci na této době!
Což jsme se ku příkladu neučili všichni ve škole, že stát prokázal velkou službu tím, že na zříceninách feudální společnosti vytvořil národní jednoty, které druhdy pro soupeřství měst byly znemožňovány? Naučivše se tomu ve škole, věřili jsme tomu ještě v dospělém věku.
Dnes se však dovídáme, že přes všechny svoje spory středověká města po čtyři století již pracovala na vytvoření těchto jednot volně dohodnutou federací a že se jim to také podařilo.
Tak na příklad lombardská unie, která zahrnovala města severní Italie, měla svoji spolkovou pokladnu v Miláně. Ostatní spolky jako unie toscánská, unie porýnská (která zahrnovala na šedesáte měst), federace Westfálska, Čech, Srbska, Polska, měst ruských, pokrývaly Evropu. Současně obchodní unie Hansa obsáhla města skandinávská, německá, polská a ruská v celém Pobaltí. Byli tu tehdy již všechny prvky a nejen prvky, velikých lidských aglomerací, svobodně se utvořivších.
Chcete živoucí doklad takovýchto skupin? Máte ho ve Švýcarsku! Tam byl nejprve spolek mezi vesnickými obcemi (starými kantony) zrovna tak jako tomu bylo ve Francii v téže době v Laonnais. A poněvadž ve Švýcarsku odluka města a vesnice nebyla tak hluboká jako tam, kde města provozovala daleký obchod, poskytla města pomocnou ruku selskému povstání v XVI. století a do spolku pak byla pojata města i vesnice, aby tak byla vytvořena federace, která se udržela až po naše dny.
Ale stát již z principu, který tvoří jeho podstatu, nemůže trpěti volnou federaci, která je postrachem znalců zákona a je pro ně "státem ve státě". Stát neuznává svobodně dohodnuté spojení účinkující v jeho lůně: zná jen poddané. On a jeho sestra církev osobují si výhradní právo býti pojítkem mezi lidmi.
V důsledku toho stát musí nutně potříti města zakládající se na přímém spojení občanů mezi sebou. Musí se postaviti proti každému sdružení ve městě a zničiti každé přímé spojení mezi městy. Federativní princip musí nahraditi principem podřízenosti a discipliny. Toť jeho podstata. Bez tohoto principu přestává býti státem.
A století XVI. - století krvavých řeží a válek - je vyplněno tímto bojem rodícího se státu proti svobodným městům a jejich federacím. Města jsou obléhána, brána útokem, vylupována, jejich obyvatelstvo decimováno, nebo vyháněno do ciziny.
Na konec zvítězil stát na celé čáře. A hle, jaké toho byly důsledky:
V šestnáctém století byla Evropa pokryta bohatými městy, jichž řemeslníci, zedníci, tkalci a ciseléři vyráběli pravé umělecké zázraky; jejich university položily základy moderní empirické vědě, jejich karavany procházely pevninami a jejich lodi brázdily řeky a moře.
Co z nich zbylo o dvě století později? - Města, která čítala až padesát a sto tisíc obyvatel a která měla (ku př. Florencie) více škol a ve svých obecních nemocnicích poměrně k počtu obyvatelstva více lůžek než dnes mají v tomto ohledu nejlépe vybavená města - ta města se dnes stala zakrnělými a trouchnivějícími městečky. - Když jejich obyvatelstvo bylo vyvražděno nebo vyvezeno, stát a církev se zmocnily jejich bohatství. Průmysl odumírá pod malicherným poručníkováním státních úředníků, obchod jest mrtev. Ba i cesty, jimiž druhdy města byla navzájem spojena, staly se v XVII. století nepoužívatelnými.
Stát, toť válka. A v Evropě zuřily války dokončujíce zkázu měst, které stát dosud nezničil přímo.
A když města byla zničena, získali touto státní koncentrací alespoň vesnice něco? - Nikoli! - Čtěte, co nám vyprávějí dějepisci o životě na venkově ve Skotsku, Toskánsku, Německu ve století XVI. a porovnejte jejich popisy tehdejší doby s tím, co nám vypravují o bídě v Anglii kolem r. 1648, ve Francii za vlády "krále Slunce" Ludvíka XIV., v Německu, v Italii, všude po stu letech státní vlády.
Všude bída. Všichni ji jednomyslně doznávají. Tam kde poddanství bylo zrušeno, jest znovu zaváděno pod tisíci novými formami; a tam, kde ještě zrušeno nebylo, vytváří se pod záštitou státu ve strašlivou instituci, nesoucí všechny známky starověkého otroctví.
Ale což z etatistické bídy mohlo vzejíti něco jiného, když první starostí státu bylo zničiti vesnickou komunu, po zničení městské, zničiti všechny svazky stávající mezi sedláky, vydati jejich půdu v plen boháčům a porobiti jednoho každého z nich úředníkovi, knězi, pánovi?

VIII.

Zničiti neodvislost měst; vyloupiti bohatství obchodnických a řemeslnických cechů, soustřediti ve svých rukou zahraniční obchod měst a jej zruinovati; zmocniti se celé vnitřní správy cechů a podříditi vnitřní obchod, jakož i celou výrobu, až do nejmenších podrobností zástupu úředníků - a tímto způsobem zabíti průmysl a umění; zmocniti se místních milic a celé městské správy, drtiti daněmi slabé ku prospěchu silných a ruinovati zemi válkami, - taková byla úloha rodícího se státu v XVI. a XVII. století vůči městským aglomeracím.
Stejnou taktikou se samozřejmě postupovalo i proti vesnicím a sedlákům. Jakmile stát cítil, že jest na to dosti silným, pospíšil si zničiti venkovskou obec, zruinovati sedláky vydané mu na milost a nemilost a dáti v plen obecní půdu.
Státem placení dějepisci a národohospodáři nás přirozeně učí, že vesnická komuna, stavší se přežilou formou pozemkového vlastnictví, - formou, která překážela pokrokům zemědělství, - musela zmizeti "vlivem přirozených hospodářských sil". Měšťáčtí politikové a národohospodáři až do dnes to nepřestávají opakovati a jsou i revolucionáři a socialisté - ti, kteří se vydávají za vědecké - kteří opakují tuto líbivou bajku, jíž se ve škole naučili.
Nuže, nikdy nebyla ve vědě tvrzena ohavnější lež. Lež vědomá, neboť dějiny se hemží dokumenty, které dokazují, že vesnická obec, komuna, byla dříve zbavena státem veškeré své pravomoci, své samostatnosti, své právní a zákonodárné moci a pak teprve byla její půda buď bez okolků pod ochranou státu od bohatých rozkradena, nebo přímo konfiskována státem.
Ve Francii toto drancování započalo od XVI. století a ve století následujícím v něm bylo ještě rychleji pokračováno. Od roku 1659 vzal stát obec pod svoji vysokou ochranu a stačí nám podívati se do nařízení Ludvíka XIV. z r. 1667, abychom se poučili o tom, jak v této době byly obecní statky loupeny. - "Každý jich používal, jak se mu to hodilo ... byly rozděleny ..., aby byly obce okradeny, byli předstírány dluhy" - pravil "král Slunce" v tomto výnosu ... a dva roky po té ve svůj prospěch skonfiskoval všechny obecní důchody. - Tomu se říká v mluvě, která se vydává za vědeckou - "přirozená smrt".
Odhaduje se, že ve století následujícím byla při nejmenším polovina obecní půdy za patronace státu, šlechtou a kněžstvem prostě zabrána. Nicméné však až do roku 1787 komuna nepřestala existovati. Vesnické shromáždění se scházelo pod jilmem, přidělovalo půdu, rozhodovalo o daních - doklady o tom můžete nalézti u Babeaua (Le village sous l´ ancien régime). V provincii kde byl správcem Turgot, shledával však tato vesnická shromáždění "příliš hlučnými" a ve své i ntendantuře je potlačil, nahradiv je shromážděním voleným z nejbohatších vesničanů. A v předvečer Revoluce, v roce 1787 stát toto opatření zavedl všeobecně. "Mír" byl zrušen a obecní záležitosti se dostali do rukou několika syndiků zvolených nejbohatšími měšťany a sedláky.
Konstituanta si pospíšila, aby tento zákon potvrdila v prosinci r. 1789 a měšťáci nahradili šlechtice v okrádání obcí o to, co jim dosud zbylo z obecní půdy. Muselo docházeti k jedné Jacquerii (selská bouře) za druhou, aby byl Konvent r. 1793 donucen potvrditi to, co již vzbouření sedláci ve východní Francii provedli. To jest Konvent nařídil navrácení obecní půdy sedlákům - což ostatně bylo provedeno jen tam, kde to již bylo provedeno revoluční cestou. Toť osud a je na čase, aby to bylo známo - všech revolučních zákonů. Vstupují v platnost jen tam, kde věc jest již provedena.
Ale i když zákonodárná moc uznávala právo obcí na půdu, která jim byla od r. 1669 odňata, chtěla do svého uznání vložiti svoji měšťáckou zlobu. Jejím úmyslem bylo, aby obecní půda byla rozdělena na stejné dílce - toliko mezi "občany", to jest mezi vesnické měšťáky. Jedním škrtnutím péra chtěla tohoto vlastnictví zbaviti "obyvatele" a massu schudlých sedláků, kteří této půdy nejvíce měli zapotřebí. Na to na štěstí došlo k novým Jacqueriím a v červenci 1793 Konvent potvrdil rozdělení půdy dle hlav, mezi všechno obyvatelstvo - věc, která ostatně byla jen tu a tam provedena, která však sloužila za záminku k novému drancování obecní půdy.
Nestačila tato opatření, aby přivodila to, čemu tito pánové říkají "přirozená smrt" komuny? A přes to komuna ještě stále žila. Když však 24. srpna 1794 domohla se reakce moci, zasadila jí velkou ránu. Stát skonfiskoval všechny obecní pozemky a udělal z nich fond k zajištění veřejného dluhu, dal je do dražeb a vydal svým stvůrám, thermidorovcům.
Druhého prairiálu, roku V., po tříletém loupení byl na štěstí tento zákon odvolán. Současně však byly komuny zrušeny a nahrazeny kantonálními radami, aby je stát mohl snadněji zaplaviti svými stvůrami. To trvalo až do roku 1801, kdy byly obnoveny vesnické komuny; ale vláda tehdy si sama vzala právo jmenovati starosty a syndiky všech 36.000 obcí! A tato absurdnost trvala až do červencové revoluce 1830, kdy zákon z r. 1789 byl obnoven. A mezitím byly obecní pozemky státem v r. 1813 znovu úplně konfiskovány a znovu po tři leta drancovány. Co z nich zbylo, bylo obcím navráceno teprve r. 1816.
A myslíte, že tím vše bylo skoncováno? - Naprosto ne! Každý nový režim spatřoval v obecních pozemcích pramen pro odměňování svých přívrženců. A tak od roku 1830 po třikráte - po prvé roku 1837 a naposled za Napoleona III. - byli vydány zákony, aby byli sedláci donuceni rozděliti co jim ještě zbývalo z obecných lesů a pastvisk a po třikráte byl následkem odporu sedláků stát donucen tyto zákony odvolati. Přes to však Napoleon III. dovedl jich využíti, aby se zmocnil rozsáhlých majetků a použil je na dary pro své stvůry.
Taková jest skutečnost. A zde vidíte, co oni pánové ve "vědecké mluvě" nazývají přirozenou smrtí obecního vlastnictví "vlivem hospodářských zákonů". To bychom stejně mohli mluviti o přirozené smrti stotisíce vojáků pobitých na bojišti!
A tak jako tomu bylo ve Francii, tak tobu bylo i v Belgii, v Anglii, v Německu, v Rakousku - v celé Evropě, vyjímaje slovanské země. (5)
Období, kdy olupování komun bylo zhoršeno, jsou v celé západní Evropě ve vzájemné souvislosti. Toliko postup byl různý. Tak v Anglii se neodvážili postupovati pomocí všeobecných nařízení a parlament raději vždy propouštěl několik tisíc samostatných tzv. inclosure acts ("ohraničovací" akta), jimiž v každém případě zvláště parlament potvrzoval konfiskaci - dělá to až dosud - a dával pánovi právo, aby si ponechal obecní pozemky, které obehnal plotem. A třebaže příroda až dosud respektovala úzké brázdy, jimiž obecní pole jsou dočasně rozdělována mezi jednotlivé rodiny v Anglii a třebaže máme v knihách jistého Marshala jasné popsání tohoto způsobu vlastnictví na počátku století XIX., třebaže až dosud obecní hospodářství je v určitých obcích zachováno, najdou se učenci (jako Seebohm), kteří tvrdí, že komuna v Anglii existovala pouze jako forma poddanství!
V Belgii, v Německu, v Italii, ve Španělsku, všude se postupovalo obdobně. - A osobní přivlastnění si půdy, druhdy obecní, bylo v západní Evropě dovršeno v letech padesátých století devatenáctého. Ze svých obecních pozemků si sedláci uchovaly jen nepatrné rozervané zbytky.
Hle, jakým způsobem tato vzájemně se pojišťující společnost pána, kněze, vojáka a soudce, která se jmenuje "štát", postupovala proti sedlákům, aby je obrala o jejich poslední záruku proti bídě a proti hospodářské porobě.
Mohl však stát, zatím co schvaloval a organisoval toto lupičství, respektovati instituci komuny jakožto orgánu místního sociálního života?
Samozřejmě že ne.
Připustiti, aby občané tvořili mezi sebou federaci, která by si přivlastňovala některé z funkcí státu, bylo by bývalo zásadně protismyslné. Stát na svých poddaných žádá přímou, osobní a bezvýhradnou podřízenost; vyžaduje rovnost v poddanství; nemůže strpěti "stát ve státě".
A také jakmile se v XVI. století stát počal utvářeti, pracoval na zničení všech svazků existujících mezi občany jak městskými, tak vesnickými. Jestliže pod jmenem municipálních zřížení trpěl některé sledy samosprávy - nikdy však neodvislosti - bylo tomu tak jedině z důvodu fiskálních, aby tak ulehčil ústřednímu rozpočtu, nebo aby venkovským bohatcům umožnil se ještě více obohatiti na útraty lidu, jak se to až do poslední doby dělo v Anglii.
To je jasné. Místní život jest právem zvykový, kdežto centralisace moci vyplývá z práva římského. To jsou dvě věci, které nemohou žíti jedna vedle druhé; jedna zabíjí druhou.
Proto také za francouzského režimu v Alžíru, když nějaký kabylský džemah - vesnická obec - chce vésti při o své pozemky, musí každý obyvatel obce podati samostatnou žalobu soudu, který raději projednává padesát nebo dvě stě oddělených případů než aby přijal společnou žalobu obce. Jakobínský zákoník, rozvinutý v Code Napoléon, sotvaže zná zvykové právo: dává přednost právu římskému, neb ješte spíše právu byzantskému.
Proto také ve Francii, když vítr porazí strom na zemskou silnici, nebo když některý sedlák, nechtěje sám jíti pracovati na opravě obecní cesty, raději chce zaplatit dva nebo tři franky dělníkovi - musí býti uvedeno do pohybu dvanáct až patnáct úředníků ministerstva vnitra a financí a vyměněno více jak padesát listin mezi těmito vážnými úředníky, než strom může býti prodán nebo sedlákovi se dostane povolení dáti tyto dva neb tři franky do obecní pokladny.
Pochybujete sna o tom? Přesvědčte se. Těchto padesát listin je vypočítáno a pečlivě očíslováno panem Triochem v "Journal des Economistes" (duben 1893).
A tak tomu je, abyste rozuměli, za třetí Republiky, neboť nemluvím o barbarském způsobu starého režimu, který se spokojil s pěti aneb nejvýše šesti počmáranými papíry. Však vám také učenci řeknou, že v této barbarské době státní kontrola byla pouze fiktivní.
Ale kdyby to bylo jen to! To by konec konců bylo jen nějakých dvacet tisíc zbytečných úředníků a asi o miliardu zvětšený rozpočet! To je maličkost pro milovníky "pořádku".
V podstatě je to však horší. Je v tom princip, který vše zabíjí.
Sedláci vesnice mají tisíc společných zájmů: zájmy hospodářské, sousedské, každodenní styk. Jsou poměry nuceni se sdružovati v tisíci různých případech. Ale stát nechce a nemůže připustiti, aby se sdružovali! Protože jim dává školu, kněze, četníka a soudce - musí jim to postačiti. A jestliže se vyskytnou nějaké jiné zájmy - nechť projdou protahovačkou státu a církve!
A tak také až do roku 1883 bylo ve Francii vesničanům přísně zakázáno se sdružovati, byť i by to bylo jen ke společnému nákupu chemických hnojiv, neb k zavodnění luk. Teprve r. 1883 - 1886 se republika odhodlala sedlákům toto právo přiznati a po dlouhém otálení vydala zákon o syndikátech.
A my, otupeni jsouce státní výchovou, jsme hotovi se radovati z rychlých pokroků zemědělských syndikátů, aniž bychom se začervenali při pomyšlení, že toto právo, jehož sedláci byli až do nedávna zbaveni, náleželo ve středověku bez upírání každému - až již svobodnému či poddanému. A jsme již tak zotročeni, že v tom již vidíme "výboj demokracie".
Hle, na jaký stupeň otupělosti jsme poklesli vlivem naší státem porušené a pochybené výchovy a vlivem našich etatistických předsudků!

IX.

"Máte-li nějaké společné zájmy, na vsi neb ve městě - požádejte stát a církev, aby se jimi zabývaly. Je však zakázáno přímo se sdružovati, abyste se o ně starali sami!" Toť formule, jež se ozývá Evropou od XVI. století.
Všechny spolky, srozumění, bratrstva, dohody a spříženstva ujednaná, nebo která by byla teprve ujednána mezi tesaři a zedníky, budou na příště zrušena a neplatna, čteme již v jednom ediktu anglického krále Eduarda III. koncem XIV. století. Bylo však třeba porážky měst a lidových povstání, o níž jsme mluvili, aby se stát odvážil vložiti ruku na všechny instituce - cechy, bratrstva atd. - a aby je rozpustil a zrušil.
To jest viděti dobře v Anglii, kde je spousta dokladů umožňujících sledovati toto hnutí krok za krokem. Znenáhla stát vložil ruku na všechny cechy a bratrstva. Sešněroval je, odstranil jejich syndiky, které nahradil svými úředníky a počátkem XVI. století, za panování Jindřicha VIII., stát beze všeho konfiskuje veškeren cechovní majetek. Dědic velkého protestantského krále dokončil jeho dílo.
Je to krádež za plného denního světla, pro krerou není omluvy, jak to dobře řekl Thorold Rogers. A tuto krádež tak zvaní vědečtí národohospodráři vydávají za "přirozenou" smrt cechů, způsobenou "hospodářskými zákony"!
A opravdu, což mohl stát trpěti cechy, řemeslné korporace s jejch tribunálem, pokladnou a jejch přísežnou organisací? To byl "stát ve státě"! Stát, pravý stát, je musel zničiti a zničil je všude: v Anglii, ve Francii, v Německu, v Čechách, v Rusku, ponechávaje jen jejich zdání, jakožto nástroj fisku, jako část své rozsáhlé administrativní mašiny.
A je se co diviti, že guildy, mistrovské právo a cechovní starší, že celé toto zřízení, zbavené všeho, co kdysi tvořilo jeho život, podřízené královským úředníkům, stalo se pouhým kolečkem správy a v XVIII. století bylo již jen překážkou průmyslového rozvoje, třebaže čtyři století před tím tvořilo samotný jeho život? - Stát ho zabil!
Stát se však nespokojil jen zničením všech koleček vnitřního života řemeslnických příseženstev, která mu překážela tím, že se stavěla mezi něj a jeho poddané. Nespokojil se tím, že zkonfiskoval jejich pokladny a jejich majetek. Musel se zmocniti jejich funkcí, tak jako se zmocnil jejich peněz.
Když ve středověkém městě střetly se zájmy v jednom a témže řemesle, nebo když byl spor mezi dvěma různými cechy, tu nebylo jiného rozhodčího mimo město. Cechy byly nuceny se dohodnouti, najíti nějaký kompromis, protože všechny byly navzájem ve městě spolu spojeny. A vždy se tak dělo smírčím soudem, po případě - bylo-li nutno - odvoláním se k některému jinému městu.
Napříště však jediným rozhodčím byl stát. Všechny místní spory, často bezvýznamné u malých měst, musely se hromaditi ve formě spousty poškrábaného papíru v královských neb sněmovních kancelářích. Anglický parlament byl v pravém slova smyslu zaplaven těmito tisíci drobných místních sporů. Muselo proto býti v hlavním městě tisíce úředníků, aby třídili, četli, posuzovali celý ten materiál, vyslovovali se o každé podrobnosti, jako je na př. úprava kování koní, bílení plátna, solení ryb, dělání sudů a tak dále do nekonečna.
Ale to ještě nebylo vše! Brzo stát vložil ruku na vývozní obchod. Zpozoroval v něm pramen obohacení - a zmocnil se ho. Dříve, když na př. vznikl mezi dvěma městy spor o hodnotu exportovaného sukna, o čistotu vlny neb obsah sudů na sledě - podala si města navzájem své rozklady. Jestliže hádka se příliš dlouho vlekla, obrátily se strany ke třetímu městu, aby je rozsoudilo. Nebo byl svolán sjezd příslušných cechů, tkalců, bednářů, nebo podobně, aby mezinárodně upravil jakost a cenu sukna nebo obsah sudu.
Teď tomu však bylo jinak. Stát vzal na sebe úlohu v Londýně, v Paříži atd., upravovati všechny tyto sporné záležitosti. Prostřednictvím svých úředníků upravoval obsah sudu, předpisoval jakost sukna, vypočítával a předpisoval, kolik a jak tlustých nití musí býti v útku a osnově a svými rozkazy se míchal až do nejmenších podrobností každého průmysl.
Dovedete si asi představiti výsledky tohoto zasahování státu. Pod jeho poručníkováním průmysl v omnáctém století odumíral.
Co se stalo z umění Benevuto Celliniho za státního poručníkování? - Zmizelo! - A co z architektury zednických a tesařských cechů, již umělecká díla dosud obdivujeme? - Jen se podívejte na ohyzdné stavby z této státní periody a jedním pohledem budete moci konstatovati, že architektura byla mrtva a to tak dokonale mrtva, že až do dneška nemohla se sebrati z ran zasazených jí státem.
Co se stalo z bružských tkanin a holandských suken? Kam se poděli oni zruční kováři, kteří tak obratně dovedli zacházeti se železem a v každém evropském městečku z něho vyráběli ty nejvzácnější ozdoby? Kde zůstali soustružníci, hodináři, mechanikové, kteří ve středověku tak proslavili Norimberk přesnými přístroji? - Promluvte si o tom s Jamesem Wattem, který dvě stě let po té po třiceti let marně hledal dělníka, který by mu pro jeho parní stroj dovedl zhotoviti jakž takž kulatý válec. A tak jeho stroj zůstal po třicet let v náčrtcích, protože nebylo dělníků, kteří by ho konstruovali.
Takové bylo dílo státu v oblasti průmyslové. Nedovedl nic jiného než utáhnouti šroub dělníkům, vylidniti venkov, zasíti bídu do měst, z milionů lidských bytostí nadělati hladomřivce, vnutiti průmyslové poddanství.
A ubohé zbytky bývalých guildů, tyto státem ubité a vyssáté organismy, tato zbytečná administrační kolečka jsou "vědeckými" národohospodáři zaměňována se středověkými guildy. To, co Velká Revoluce smetla jako průmyslu škodlivé - to nebyl guild, ba ani odborný spolek, ale zbytečné a škodlivé soukolí státní mašinerie.
Na co však si Revoluce dala dobře pozor, aby nesmetla - to byla státní moc nad průmyslem, nad rabem továrny a dílny.
Zdaž si připomínáte diskusi, která byla svedena v Konventu - v tom strašlivém Konventu - u příležitosti jakési stávky? Na stížnosti stávkujících Konvent odpověděl:
"Toliko stát má povinnost bdíti nad zájmy všech svých poddaných. Stávkujíce spolčujete se a vytváříte stát ve státě. Tedy - smrt!"
V této odpovědi byl spatřován pouze buržoasní charakter Revoluce. Nemá však mnohem hlubšího smyslu? Neshrnuje stručně stanovisko státu, který našel svů úplný a logický výraz v jakobinismu roku 1793? - "Máte si co stěžovati? Podejte stížnost státu, který jedině jest povolán k tomu, aby napravoval škody postihující jeho poddané. Nikdy se však nesmíte spolčovati k obraně!" - Právě v tomto smyslu zove se republika jedinou a nerozdílnou.
A což moderní, socialistický jakobín nesmýšlí stejně? Což nevyjádřil Konvent základ jakobínské myšlénky s přísnou, jemu vlastní logikou?
V této odpovědi Konventu je shrnuto stanovisko všech států proti každému spolčování a proti všem soukromým společnostem, ať už byl jejich cíl jakýkoliv.
Je-li to za účelem stávky, tak jest to až dosud v Rusku považováno za zločin proti státu. (Psáno před válkou. Pozn. překladetele) A tak tomu také bylo namnoze i v Německu, kde Vilém řekl kdysi horníkům: "Obracejte se na mne, ale jestliže si kdy dovolíte sami nějakou akci, poznáte šavli mých vojáků!"
A podobně je tomu ve Francii. V Anglii po staletém boji pomocí tajných společností, smrti zrádcům, vyhazování strojů do povětří (není to tak dávno - 1860), smirku nasypávaného do mazniček strojů a podobně, počínají dělníci konečně dobývati právo na stávku a brzo ho budou míti úplně - neupadnou-li do léčky, kterou jim nastrojil stát, snaže se vnutiti jim svoje závazné rozhodování výměnou za osmihodinovou dobu pracovní.
Více než století strašlivých bojů! A kolik bídy, kolik dělníků zhynulých v žalářních kobkách, vyvezených do Australie, zastřelených, pověšených, aby bylo nazpět vybojováno spolčovací právo, kterého - nepřestanu to opakovati - volně užíval každý člověk, volný i poddaný, pokud stát nevložil svoji těžkou ruku na společnosti a spolky.
Ale což bylo takto jednáno pouze s dělníkem?
Vzpomeňme si jen na zápasy, které musela svésti buržoazie se státem o právo tvořiti obchodní společnosti - právo, které stát počal povolovati teprve tehdy, když v tom objevil pohodlný způsob k vytváření monopolů ve prospěch svých stvůr a prostředek k plnění svých pokladen. Vzpomeňme na boje, které musely býti svedeny, aby se kdo mohl odvážiti psáti, mluviti a nebo jen mysleti jinak než to stát nařizoval Akademií, Universitou a církví! Vzpomeňte, že až dosud se musí bojovati o to, abyste mohli učit děti čísti - toť právo, které si stát vyhražuje, aniž by ho užíval! Musíte ho prositi i o dovolení, abyste se mohli společně pobaviti! A to nemluvím ani o bojích, které by bylo třeba vésti, abychom se mohli odvážiti voliti si svého soudce (v některých státech) a svůj zákon - věc, která byla kdysi běžnou, - ani o bojích, které nás dělí ode dne, kdy do ohně bude hozena kniha potupných trestů, vynalezených duchem Inkvisice a orientálních despotických říší, která jest známa pode jménem trestního zákona!
Dále se podívejte na daň - zřízení původu čistě státního - strašlivou zbraň, které používá stát v Evropě stejně jako v mladých společnostech obou Amerik, aby udržel davy ve svém područí, aby mohl favorisovati své lidi, ruinovati většinu ve prospěch vládnoucích a udržeti staré kastovnické rozdělení!
Podívejme se dále do války, bez nichž státy se nemohou ani utvořiti, ani se udržeti, války, které se stávají fatalními, nevyhnutelnými, jakmile připustíme, že ten či onen kraj - protože je částí jednoho státu - bude míti zájmy protilehlé zájmům svých sousedů, tvořících součást státu druhého. Vzpomeňte na minulé války a na ty, které porobené národy budou nuceny vésti, aby si vybojovaly právo volně dýchati; na války o odbytiště, na války pro vytvoření koloniálních říší. A kolik každá válka, až již vítězná nebo ne, přináší sebou poroby, to na neštěstí vidíme až příliš dobře na Francii.
A konečně, co jest horší než vše, co jsme právě vyjmenovali, jest to, že výchova, které se nám od státu dostává ve škole i později, tak porušila naše mozky, že počínáme ztráceti ponětí o tom, co to jest svoboda a zaměňujeme ji s poddanstvím.
Je to smutná podívaná, když vidíme, že ti, kteří se sami považují za revolucionáře, projevují tu nejvetší nenávist k anarchistům - protože anarchistické pojetí svobody přesahuje jejich ubohé a úzké pojetí svobody, kterému se naučili ve státní škole.
Je tomu tak protože duch dobrovolného poddanství byl vždy a dosud jest uměle živen v mladých mozcích, aby bylo stále udržováno ujařmení poddaných státem.
Svobodářská filosofie je dušena římskokatolickou pseudofilosofií. Dějiny jsou porušovány již od své prvé stránky, kde lhou mluvíce o merovingienském a karlovingienském království až po svoji poslední stránku, kde se oslavuje jakobinism a nic se nechce věděti o díle lidu, vytvářejícího jednotlivé instituce. Přírodní vědy jsou kaženy, aby sloužily dvojhlavé modle Církev-Stát. Psychologie jedince a ještě více psychologie společností jsou ve všech svých tvrzeních falšovány, aby pomohly ospravedlniti trojspolek vojáka, kněze a soudce. A konečně morálka po staletém kázání poslušnosti církvi se osvobozuje, aby kázala poslušnost státu. - "Nebudeš míti žádných přímých mravních závazků vůči svému sousedovi, ba ani ne pocitu solidarity; všechny tvoje závazky jsou jen vůči státu", tak nás učí tento nový kult starého římského a césarského božstva. "Soused, kamarád, soudruh - zapomeň na ně. Budeš je na dále znáti pouze prostřednictvím kteréhokoliv orgánu tvého státu. A všichni to budete považovati za cnost, že jste mu stejně podřízeni."
A stát a disciplina jsou universitami a církví, tiskem a politickými stranami tak účinně velebeny, že sami revolucionáři se neodvažují podívati se do tváře tomuto fetiši.
Moderní radikál je do krajnosti centralistou, přívržencem státu a jakobínem. A socialista jde v jeho šlépějích. Zrovna tak jako Florentinec z konce XV. století, který si k záchraně státu před patricií nevěděl jiné rady, než se dovolávati diktatury státu - zrovna tak socialista se dovolává stále téhož božstva, diktatury státu, aby ho zachránili před ohavností hospodářského režimu, jehož tvůrcem nebyl nikdo jiný, než právě sám stát.

X.

Prohloubíme-li trochu všechny tyto různé druhy fakt, jichž jsem se v tomto krátkém přehledu sotva letmo dotekl, pochopíme, proč docházíme k závěru žádajícímu odstranění státu. Pochopíme to, když vidíme jakým byl stát v minulosti a jakým ve své podstatě je i dnes a když jsme přesvědčeni, že nějaké sociální zřízení se nemůže hoditi ke všem žádaným cílům, protože, jako každý orgán, vyvinulo se činností, kterou provozovalo za určitým cílem a ne za všemožnými cíli.
My vidíme ve státě inštituci, která byla v historii lidských společností proto zřízena, aby zabraňovala přímému mezi lidmi, aby překážela rozvoji místní a individuelní iniciativy, aby rozbíjela stávající svobody, aby bránila novému jejich rozkvětu - a to vše proto, aby podřídila massy menšinám.
A víme, že nějaké zřízení s tak dlouhou minulostí nemůže býti používáno k něčemu naprosto protilehlému tomu, k čemu a čím během historie mohutnělo a se rozvíjelo.
A jak je nám na tento naprosto pevný argument odpovídáno?
Skoro dětsky.
"Stát je zde", říkají nám. "Existuje, představuje mocnou, úplně hotovou organisaci. Proč ji ničiti, místo aby byla využita? Působí zlo - to je pravda; ale tak tomu jest protože jest v rukou vykořisťovatelů. Proč by nemohl býti použit k něčemu lepšímu a pro dobro lidu, až se dostane do rukou tohoto lidu?"
Stále tentýž sen - sen markýte de Posa, ze Schillerova dramatu, který se pokouší z absolutismu udělati nástroj osvobození; nebo sladký sen abého Petra, v Zolově "Římu", chtějícího z církve udělati páku socialismu!
Jak jest to smutné když máme odpovídati na podobné argumenty! Neboť ti, kdož takto uvažují, buď nemají nejmenšího ponětí o skutečné historické úloze státu, nebo si představují sociální revoluci jako něco tak bezvýznamného a uspávajícího, že to již nemá nic společného se socialistickými tužbami.
Vezměme si určitý příklad - Francii.
Všichni kdož přemýšlejí, museli si povšimnouti té nápadné věci, že Třetí Republika, přes republikánskou formu své vlády, zůstala ve své podstatě monarchistickou. Všichni jsme jí vyčítali, že nezrepublikanisovala Francii - ne, že neudělala nic pro sociální revoluci, ale že nezavedla alespoň republikánské mravy a republikánského ducha. Neboť to málo, co od pětadvaceti let bylo vykonáno pro zdemokratisování mravů, nebo pro rozšíření trochy toho vyučování, to bylo vykonáno všude, ve všech evropských monarchiích, již jen pod tlakem doby, ve které žijeme.

Kde tedy vlastně vězí příčina této podivné zvrácenosti, jakou beze sporu jest republika, která zůstává monarchickou?
Vězí v tom, že Francie zůstala státem zrovna tak, jako jí byla před třiceti lety. Držitelé moci změnili jméno; ale celé to nesmírné ministerské lešení, celá ta centralistická organisace, celá ta nápodobenina Říma a Césarů, kterou si udělali ve Francii, celá ta strašná organisace, která byla vybudována proto, aby bylo zajištěno a rozšířeno vykořisťování mass ve prospěch několika privilegovaných skupin, které tvoří podstatu instituce Státu, - to vše zůstalo. A jako dříve pokračují tako kolečka ve vyměňování padesáti počmáraných papírů, když vítr porazí nějaký strom někde na silnici a v dávání milionů, o něž byl národ připraven, do pokladnic privilegovaných. Razítko se na papírových čmáraninách změnilo, ale stát, jeho duch, jeho orgány, jeho územní centralisace, centralisace jeho úřadu, jeho protekcionářství, jeho úloha tvůrce monopolu - to vše zůstalo, a jako nemoc se stále víc a víc šíří po zemi.
Republikáci - mluvím o upřímných - klamně se domnívali, že by bylo možno "použíti organisace státu" k provedení změny ve smyslu republikánském a vidíte jaké jsou toho výsledky. Zatím co bylo třeba rozbíti starou organisaci, rozbíti stát a opětně vybudovati novou organisaci, počínaje samotnými základy společnosti - osvobozenou vesnickou komunou, federalismem, seskupováním od jednoduchého ke složitému, svobodnou dělnickou unií atd., přemýšleli oni jen o tom jak použíti "organisace, která již existovala". A než pochopili, že nějakou historickou instituci nemůžeme říditi proti směru, kterým se po staletí ubírala - byli touto institucí pohlceni.
A to ještě v tomto případě se nejednalo o změnu všech hospodářských vztahů ve společnosti! Jednalo se pouze o zreformování jen určitých stránek politických poměrů mezi lidmi.
A po tak úplném nezdaru, po tak žalostné zkušenosti se najdou ještě lidé, kteří nám umíněně namítají, že dobytí moci ve státě lidem postačí k provedení sociální revoluce! - že starý stroj, starý organismus, poznenáhlu během dějin vybudovaný k oslabení svobody, k ubití jedince, k postavení útlaku na zákonný podklad, k vytvoření monopolistů, k pomatení mozku přivykáním na porobu - bude se báječně hoditi k novým funkcím: že se stane nástrojem, rámcem v němž vyklíčí nový život, že bude sloužiti k postavení rovnosti a svobody na hospodářské základy, k odstranění monopolu, k probuzení společnosti a přivedení ji na cestu k přístí svobodě a rovnosti!
Jaký to smutný, tragický omyl!
Aby mohl býti dán socialismu volný rozmach jest nutno nadobro přestavěti společnost, která jest dnes založena na úzkém kramářském individualismu. Jedná se o to, - jak to kdysi řekli ti, kteří si libovali v rozplizlé metafysice - nejen aby byl dělníkovi dáván "celý výnos jeho práce", ale o to, aby byly úplně přebudovány všechny poměry, od těch které dnes existují mezi každým jedincem a jeho starostou neb nádražním přednostou, až po ty, které stávají mezi řemesly, osadami, městy a kraji. V každé ulici a v každé osadě, v každé skupině lidí seskupených okolo nějaké továrny, neb podél nějaké železniční tratě, je nutno probuditi tvůrčího, konstruktivního, organisačního ducha, aby byl přebudován celý život - v továrně, na železnici, na vsi, ve skladišti, v zásobování, ve výrobě, v rozdělovaní výrobků. V tentýž den, ba v tentýž okamžik, kdy se dotkneme dnešní obchodní neb správní organisace, jest nám předělati všechny poměry mezi jedinci a lidskými skupinami.
A je žádáno, aby tato nesmírná práce, která vyžaduje volné působení lidového genia, se dála v rámci státu, v rámci jeho organisace! Stát, jehož raisom d´etre, jak jsme viděli, jest v potlačování individua, v nenávisti proti iniciativě, ve vítězství jediné ideje, která nutně musí býti ideou prostřednosti, ten stát se má státi pákou sloužící k provedení této nesmírné proměny! Chtějí říditi obrodu společnosti dekrety a volebními většinami....
Jaké dětinství!
Během celých dějin naší civilisace stýkaly se dva protivné proudy, dvě různé tradice: tradice římská a tradice lidová; tradice císařská a tradice federalistická; tradice autoritářská a tradice svobodářská.
A poznovu, v předvečer sociální revoluce, stojí tyto dvě tradice jedna proti druhé.
Mezi těmito dvěma proudy, stále živými, stále v lidstvu zápasícími - proudem lidovým a proudem menšin žíznících po politické a náboženské nadvládě - my jsme si již vyvolili.
Půjdeme s tím, který pudil lidi XII. století, aby se organisovali na základě volné dohody, volné iniciativy jedince, volné federace zájemníků. A ponecháme druhým, aby se drželi tradice císařské, římské a církevní.
Dějiny nebyly nepřerušenou evolucí. Několikráte se evoluce zde neb onde zastavila, aby jinde pokračovala. Egypt, dávná Asie, břehy Středozemního moře, střední Evropa, postupně byly jevištěm dějinného vývoje. Ale pokaždé tato evoluce počala nejprve obdobím primitivního kmene, aby pokračovala vesnickou komunou, pak svobodným městem a konečně odumřela v období státu.
V Egyptě počíná vzdělanost primitivním kmenem. Tento dochází postupně k vesnické komuně, později k období svobodných měst a ještě později ke státu, který, po periodě rozkvětu, přivádí smrt.
Evoluce počíná znovu v Asyrii, v Persii, v Palestině. Znova prodělává tam tytéž fase: kmen, vesnickou komunu, svobodné město, všemocný stát - smrt!
Tehdy počíná nová civilisace v Řecku. Zase kmenem. Pomalu docházi k vesnické komuně, pak k republikánským městům. V těchto městech dosahuje civilisace svých nejvyšších vrcholů. Ale Orient ji přináší svůj morový dech, svoje despotické tradice. Války a výboje budují císařství Alexandra Macedonského. Stát je nastolen, roste, zabíjí veškerou civilisaci a pak - přichází smrt!
Přichází na řadu civilisace římská. A zase je to primitivní kmen, se kterým se shledáváme při jejich počátcích; pak vesnická komuna; pak město. A v tomto období dostupuje na vrchol své civilisace. Přicházejí však stát, císařství a pak - smrt!
Na zříceninách římského císařství keltické, germánské, slovanské, skandidavské kmeny počínají budovati novou civilisaci. Pomalu primitivní kmen buduje svá zřízení a dochází k vesnické komuně. V této fasi se pozdrží až do XII. století. Tehdy vzniká republikánské město a přivádí lidského ducha k rozkvětu, o němž nám vyprávějí architektonické památky, grandiosní rozvoj umění a objevy, které položily základ přírodním vědám... Pak přichází však stát ...
Smrt?
Ano, smrt - nebo jaro! Buď stále stát, ničící individuelní a místní život, zmocňující se veškerých oborů lidské činnosti, vyvolávající války a vnitřní boje o držení moci, povrchní revoluce, které pouze zaměňují tyrany a na konec této evoluce nevyhnutelně - smrt! Nebo na kusy rozbité státy a nový život znovu počínající v tisících a tisících středisk na zásadě vytrvalé iniciativy jedince a skupin, na zásadě volné dohody.
Vyvolte si!

poznámky:

1. Důvody, které mne přivedly k této hypothese, jsou vyloženy ve studii "Dessication of EurAsia", která byla napsána pro Ressearch Department londýnské zeměpisné společnosti a uveřejněna v Georgraphical Journal, v červnu 1904.
2. Čtenář, zajímající se o tento předmět, jakož i o komunální období a svobodná města, nalezne podrobnější poučení a označení příslušné literatury v knize "Vzájemná pomoc", slušné literatury v knize "Pospolitost".
3. Podobným hnutím jsou "zmatky" v Rusku na počátku XVII. století, které směřovaly proti poddanství a státu, ale neměly náboženského podkladu.
4. Luther popouzel k masakrování sedláků ještě více než sám papež.
Také v Rusku však již r. 1906 vláda dala svolení k drancování obecní půdy a podporovala ho svými úředníky.

PETR ALEXEJEVIČ KROPOTKIN

Tento významný anarchistický myslitel, zakladatel anarchokomunismu a teoretik uznávaný i mimo anarchistické kruhy se narodil roku 1842 v Moskvě, v jedné z nejbohatších knížecích rodin. To může znít u budoucího revolucionáře trochu paradoxně, musíme si ale uvědomit, že drtivá většina ruské inteligence té doby pocházela ze šlechtického prostředí - děti z nižších vrstev obyčejně neměly ani šanci získat vzdělání, natož se v dospělosti svému oboru naplno věnovat.
Dospívající Kropotkin studuje ve "Sboru pážat", což bylo jedno nejprestižnějších vojenských učilišť. Zajímá se hlavně o přírodovědu (tou se v dospělosti zabýval vědecky). Politicky dozrává v úzkém kontaktu se svým bratrem Alexandrem. Ani ve svém mládí nebyl klasickým šlechtickým potomkem - mezi jeho zájmy patřily možnosti reformy tehdejšího neúnosného carského systému v Rusku, ale také poměrně nová přírodovědná teorie o přirozeném výběru.
A naprosto netradičně a jinak, než jak bylo v aristokratickém prostředí zvykem, rozhodl o své kariéře - po absolvování Sboru pážat požádal o umístění k jednotce amurských kozáků na Sibiř, tedy zcela mimo politické a kulturní centrum Ruska, zcela mimo místa, na kterých by šlo nějak postupovat v kariéře, což bylo jistě snem většiny jeho spolužáků.
Na Sibiři poznává jak přírodu - tehdy poprvé jeho bádání proslulo ve vědeckých kruzích, asi nejvýznamnější z jeho práce bylo, že určil směr horských masivů v Asii -, tak společnost - uvědomuje si nesmyslnost svých dosavadních (a tehdy obvyklých) iluzí o možnosti carský systém zreformovat. Když je pak svědkem vzpoury polských vyhnanců a jejího nelítostného potlačení, rozhodne se službu v armádě ukončit. Roku 1867 je již zpátky v Petrohradě, kde vstupuje na univerzitu a studuje matematiku. Pracuje také v Zeměpisné společnosti, ale odmítá místo jejího doživotního tajemníka. Již tehdy se rozhoduje, že jeho poslání je jinde než ve vědeckých kabinetech.
Roku 1872 odjíždí do Evropy a zde se také poprvé setkává s anarchisty. Přijíždí zrovna v době rozporů mezi nimi a marxisty, setkává se s řadou čelných představitelů anarchistického hnutí (i když se míjí s Michailem Bakuninem) a do Ruska se již vrací jako přesvědčený anarchista a přiváží sebou mnoho zakázaných knih o socialismu.
Po návratu se zapojuje do podzemního spolku Čajkovců. Tento kroužek, podobně jako zbytek podzemního hnutí v Rusku, nebyl sice anarchistický, ale státní represe jej posouvaly od pokojné propagace socialistických myšlenek ("chození mezi lid") až k obrannému a později útočnému terorismu. Kropotkinova úloha v podzemním hnutí ale nebyla tak významná, jako jeho pozdější činnost. Již roku 1874 byl zatčen a uvězněn v Petropavlovské pevnosti a po dvou letech se mu nakonec podařilo utéct (o tom je materiál v Existenci II).
Petr Kropotkin nejdříve odjíždí do Anglie a později přechází do Švýcarska. Tam se setkává se svými starými známými a anarchistického hnutí. Zapojuje se do aktivit tohoto hnutí, ale také začíná soustavně psát.
S dvěma dalšími anarchisty zakládá roku 1879 čtrnáctideník La Revolté. Dlouhou dobu byl hlavním přispěvatelem tohoto časopisu a uveřejňoval v něm i své nejzásadnější statě.
Roku 1881je vyzván, aby opustil Švýcarsko a přesidluje se do Anglie. Po roce pobytu v Anglii odjíždí do Francie a tam je krátce na to zatčen a souzen ve "lyonském procesu". Tento vykonstruovaný proces ještě přiživila ruská vláda a tak byl Petr Kropotkin, obviněný z členství v Mezinárodní dělnické asociaci, odsouzen k pěti letům vězení. Odsedí si tři léta a pak je roku 1886 propuštěn (po protestech mnohých vědců a spisovatelů a po mnoha interpelacích v parlamentu).
Ani ve vězení ale nepřerušuje práci, naopak, právě tam napsal jednu ze svých nejvýznamnějších prací - esej o Anarchismu pro encyklopedii Britanica, ve které umístil anarchismus na "levé křídlo všech socialismů". Píše články pro anglický časopis Nineteenth Century a do Anglie také odjíždí po svém propuštění z vězení.
Tam spoluzakládá měsíčník Freedom, zapojuje se do práce anarchistických skupin, ale také pracuje na větších teoretických pracích. Vznikají dodnes čtené spisy jako Anarchistická morálka, Vzájemná pomoc, Moderní věda a anarchie atd.
Petr Kropotkin ale neskončil svůj život v emigraci. Po vypuknutí revoluce v Rusku se do této země vrací. Nemířil se ale s bolševickým ovládnutím revoluce a s terorem bolševiků vůči anarchistům i normálním, za svá práva bojujícím pracujícím. Píše dopisy dělníkům v evropských zemích (jeden je adresován i pracujícím v ČSR) a upozorňuje na to, že ruská revoluce zdaleka není ideálem, za který byla vydávána.
Umírá v únoru 1921 a jeho pohřeb je na dlouhou dobu poslední anarchistickou demonstrací v Rusku.
---
V Čechách byl Kropotkin známý už v devadesátých letech minulého století. Mnoho jeho spisů pak vyšlo, především na začátku tohoto století, a to jak tiskem anarchistických skupin, tak některé spisy i u oficiálních nakladatelů (například dnes již asi nedostupné vydání Pamětí revolucionáře a dále Anarchistická morálka a dvě menší práce).
Po rozpadu anarchistického hnutí v první polovině dvacátých let ale o tyto práce nebyl zájem. Až roku 1970 vychází na Slovensku práce Theodora Hudečka Peter Kropotkin - Život a dielo, což je práce na dobu vzniku podle mne docela objektivní a dobrá (čerpal jsem z ní většinu údajů po tento text).
S obnovením anarchistického hnutí po roce 1989 se vrací i zájem o Kropotkina. Vycházejí jeho díla i články o něm. V současnosti lze sehnat na adrese Pavel Cholasta / Havlíčkova 1386 / Holešov / 769 01 samizdatová vydání Anarchistické morálky a Komunismu a anarchie. Nakladatelství ČSAF - Morava se pouští do projektu sebraných spisů Petra Kropotkina a také Federace sociálních anarchistů se chystá vydat některé Kropotkinovy práce (např. tuto). K lidem v hnutí i mimo něj se tak snad konečně dostanou práce jednoho z nejdůležitějších anarchistických myslitelů, jehož názory rozhodně nepatří minulosti.

Ondřej Slačálek

 

vydalo nakladatelství APress
v edici Texty
původní vydání ČSAF, 1998

V edici Texty jsou znovu vydávány kvalitní anarchistické tituly, jenž už v češtině k dostání byly, ale dnes jsou prakticky k nesehnání. Snažíme se tak všem zájemcům o anarchistické myšlenky zprostředkovat přístup ke klasickým anarchistickým dílům. Edice Texty nevychází v klasické, tištěné formě, ale je k dispozici pouze ve formě fotokopií. Její náklad je tudíž proměnlivý a přesně odpovídá požadavkům čtenářů. Tituly edice Texty jsou k dostání na adrese vydavatelství APress nebo v naší internetové distribuci na adrese http://apdistribuce.unas.cz .

kontakt: PH, P.O.Box 41, 565 01 Choceň, e-mail: apf@seznam.cz