Georges Fontenis

Revoluční poselství
skupiny Přátelé Durrutiho

"Možnost triumfu spočívá v existenci programu, který musí být bez váhání podpořen silou zbraní
Navzdory nahromaděným chybám jsme si jisti, že proletariát se dříve či později znovu projeví. My však musíme být připraveni v případě jakékoli naskytnuvší se příležitosti neupadnout do stejných obav a slabostí, které vyvolaly současnou situaci, zatíženou zásadními problémy.
Bez teorie nemůže zdola přijít žádná revoluce. My, Přátelé Durrutiho, jsme vyjádřili své myšlenky, které mohou být samozřejmě poopraveny v závislosti na velkých sociálních pohybech, ale které jsou pevně zakořeněny ve dvou základních věcech, bez nichž se neobjedeme - a to jsou program a zbraně."

- El Amigo del Pueblo, časopis Přátel Durrutiho

Předmluva k prvnímu českému vydání

Anarchismus jako sociální hnutí pracující třídy, bojující za odstranění vykořisťovatelské společnosti - kapitalismu - ať už soukromnického nebo státního - napsal jedny z nejkrásnějších a nejpoutavějších kapitol boje za svobodu. Jeden z jeho nesmrtelných příspěvků představuje zapojení stovek tisíců anarchistů do španělské občanské válce a revoluci (1936-1939). Nemáme prostor, abychom čtenáři, neseznámenému hlouběji s touto problematiku, věc osvětlili v krátké předmluvě, ale můžeme odkázat na námi vydaný vůbec první titul, který je dobrým úvodem pro každého zájemce o sociální historii. (*)
Španělská revoluce přinesla na jedné straně názornou a pro všechny z nás mimořádně povzbudivou ukázku, že ekonomické a sociální struktury anarchistického komunismu jsou zcela životaschopné, produktivní, a rovnostářské a zajišťují sociální a individuální svobodu. Na druhé straně přinesla také selhání velké části anarchistického hnutí, které se nakonec přiklonilo ke "spolupráci" (kolaboraci) se státotvornými silami a samo přispělo k pádu anarchistického komunismu v Katalánsku a Aragonu. Disidentská anarchistická Skupina Přátelé Durrutiho byla prakticky jediným větším subjektem, který se proti tomu postavil a v rámci své kritiky přinesl velmi zajímavou a soudržnou analýzu problému.
Ačkoli Anarchistická knihovna vydala již jednu práci na téma Přátel Durrutiho - a to mimořádně fundovanou a rozsáhlou (**) - považujeme tuto publikaci za její vhodný doplněk. V některých důležitých bodech totiž lépe vysvětluje pozadí a příčiny dobových událostí.
Historická zkušenost hnutí, bojujícího za anarchistický komunismus, naneštěstí doposud nebyla vyjádřena uceleně v nějaké souhrnné práci. Zvláště my, příslušníci malé anarchistické komunity, hovořící z celosvětového hlediska marginálním jazykem, musíme navíc po čtyřiceti letech bolševického režimu znovu pracně skládat střípky, objevovat, neúnavně překládat a vydávat - krátce řečeno, znovu obnovit tradici anarchistického vzdělávání a historické práce. Proto je navzdory vysokým nákladům a velkému rozsahu přípravné práce, nutné vydávat i několik knih, vázajících se k jednomu historickému období.
Co ale způsobilo pád sociální revoluce v Katalánsku a Aragonu? Jaké příčiny vstoupily do hry, že několik milionů lidí, žijících podle anarchistických zásad, nakonec neubránilo svoji vysněnou svobodnou komunistickou společnost?
Příčiny jsou jak vnější, tak vnitřní. Vnější příčiny zná každý, kdo se alespoň trochu zajímá o historii. Tyto příčiny se jmenují německá a italská intervence - Legie Condor, italští "dobrovolníci" a nekonečné dodávky zbraní frankistickému režimu, které "demokratické" evropské mocnosti nechaly benevolentně proudit fašistickému diktátorovi přes Portugalsko.
K vnějším příčinám se také řadí hrubá mocenská intervence SSSR do vnitropolitické situace "republikánského" Španělska, nasazení stovek agentů GPU, kteří ve spolupráci s Komunistickou stranou Španělska likvidovali protibolševickou opozici z řad anarchistů a levých socialistů, tajná vězení, vraždy, hromadná likvidace nepohodlných aktivistů...
Existuje však ještě další oblast. Nemějme laickému zájemci nebo klasicky vzdělanému člověku za zlé, že o ni takřka nic neví. Jedná se totiž o vnitřní záležitost anarchistického hnutí, o zásadní selhání jeho většinových sektorů tváří v tvář vítězství a možnosti okamžitě nastolit anarchistický komunismus v rozsáhlém, vysoce industrializovaném a na tehdejší dobu po všech stránkách vyspělém regionu. Anarchisté a anarchosyndikalisté umožnili vrcholným představitelům svých organizací, aby nastoupili cestu "demokratické" spolupráce s bolševiky a maloburžoazními politickými stranami. Anarchistický program - svobodný komunismus - byl odložen, údajně proto, že by jeho zavedení představovalo "anarchistickou diktaturu" nad těmi, kdo si jej nepřáli.
Přátelé Durrutiho na tyto pochyby odpověděli zasvěceně a revolučně. Tomu, kdo to potřeboval, zopakovali, že kapitalismus je třídní společností, která proti sobě nesmiřitelně staví vládce a ovládané, vykořisťovatele a vykořisťované - to jest vládnoucí třídu a pracující třídu. Rozumí se samo sebou, že vládnoucí se nikdy svých privilegií nevzdají bez boje a nikdy si nebudou přát nastolení sociálně spravedlivé společnosti, protože jejich majetek a moc jsou založeny na pouhém násilí, ovládání, manipulaci a společenské krádeži ve velkém. Úvahy a analýzy Přátel Durrutiho znovu a znovu srozumitelně a nekompromisně odhalují skutečnost, že anarchističtí pracující jsou ve svém boji osamoceni, že jim žádní liberálové ani "demokrati" nikdy nepomohli a nepomohou, že liberální a anarchistické pojetí svobody a rovnosti se diametrálně liší a anarchistický komunismus znamená pravý opak liberalismu a "demokratické spolupráce." Anarchisté totiž nikdy nemohou "spolupracovat" s nikým, kdo trvá na pokračující existenci kapitalismu v určité formě, kdo si i nadále přeje existenci společnosti, ostře mocensky, platově, majetkově, vzdělanostně a kulturně rozdělené - společnosti třídní, založené na státu a soukromém vlastnictví výrobních prostředků.
Anarchisté nikdy nemohou spolupracovat s tím, kdo projektuje společnost jako jeden velký pracovní lágr pro neprivilegovanou - a nyní ještě "flexibilizovanou" - většinu pracujících. Nikdy nenajdeme společnou řeč s tím, kdo hovoří o nějaké formě "demokracie", ale má přitom na mysli kapitalismus - ať už státní nebo soukromnický. Každý, kdo kdy hlouběji přemýšlel o anarchismu, vždy dospěl do tohoto bodu. Zjistil, že sociální revoluce není pokojná diskuse, ale nejtvrdší střet v procesu třídního boje, kdy pracující vyrvou manažerům, kapitalistům, politikům, policistům a vojákům z rukou to, co pracujícím dávno patří a co vytvořili svoji prací - celou sociálně-ekonomickou základnu společnosti. Ta pak nebude přinášet prospěch a zisky pouze omezené hrstce vlastníků a privilegovaných, ale všem, kteří se na ni budou chtít podílet.
Fontenisova práce nám čtivě a poutavě líčí osudy těch, kteří ke stejným závěrům došli takřka sedmdesát let před námi. Je to práce kvalitní a vyzrálá, která se nevyhýbá i dříve tabuizovaným tématům.
Jediným silně diskutabilním momentem je Fontenisův přehnaně optimistický závěr ohledně toho, že Přátelé Durrutiho vykazovali nějaké sympatie k marxismu a marxistům, "Odmítli vinit ze všeho ´marxisty´, ale bojovali proti těm, kteří byli marxisty jen podle jména, což je rozlišení v kontextu španělského anarchistického hnutí jasně heretické." (Přátelé Durrutiho - zhodnocení, část "Úspěchy") Přátelé Durrutiho měli daleko k takto přátelskému postoji a marxismus správně odmítali jako autoritářskou státotvornou ideologii. Fontenis patrně nepostřehl ironický tón Přátel Durrutiho, kteří připomínali katalánským stalinistům, že se nemohou hlásit ani k tak hlasitě proklamovanému marxismu, ale že jsou jen a jen stalinisté.
Koneckonců sám Jaime Balius, šéfredaktor časopisu Přátel Durrutiho "Amigo del Pueblo" a jeden z nejvýznamnějších historických představitelů mezinárodního anarchistického hnutí, se jasně vyjádřil, že marxismus pro něj není nic pozitivního a řekl k tomu následující: (***)
"Ve Valencii začala Fragua Social tvrdit, že jsem marxista. Tuto urážku převzaly další média, uvádějící, že naše Skupina byla bandou marxistů a podobných živlů... To samé před nějakým časem tvrdila Solidaridad Obrera... a mluvilo se tak o mě při mnoha jiných příležitostech. Já se tedy chci zeptat těch, kteří se snížili k takové urážce, proč mě nazývají marxistou. Mohu být marxista, protože jsem zapřísáhlým nepřítelem maloburžoazních politických stran a všech zlodějů, kteří měli plná ústa revoluce, ale přitom si mastili vlastní kapsu, i když na frontě tekly doslova potoky krve? Nazývají mě snad marxistou proto, že jsem proti vládní kolaboraci a protože tvrdím, že naše tehdejší pozice pouze posílila nepřátele? Jsem marxistou proto, že se odvažuji veřejně napsat a vynést na světlo to, co se jiní soudruzi neodvažují vyslovit ani v kruhu přátel? Proč mi vůbec přisoudili tuto nálepku? Je to proto, že jsem se v květnu (1937) přidržel názoru, že povstání musí pokračovat, dokud nebude vláda Generalidad úplně rozdrcena?
Požaduji vysvětlení. Pokud mě ještě považují za soudruha, tak požaduji vysvětlení, proč jsem označován za marxistu, a to se ani nezmiňuji o tom, že mi říkají agent-provokatér..."
Co ještě na závěr říci? Anarchistická knihovna FSA vám jako další titul přinese práci newyorského anarchosyndikalisty Sama Dolgoffa "Kritický pohled na Kubánskou revoluci", která se zabývá mýtem o "socialismu", který ale není ničím více než bolševickou diktaturou v latinskoamerickém střihu. Dolgoff proti sobě staví anarchistické a bolševické koncepce komunismu a popisuje i dějiny kubánského anarchistického hnutí. Fontenisovu práci jsem přeložil z anglické verze, dostupné na internetu.

PW, Praha 2001

Poznámky:
(*) Vernon Richards: Poučení ze Španělské revoluce, AK FSA, svazek 1, Praha 1998, 2. opravené vydání Praha 2000.
(**) Agustin Guillamon: Skupina Přátelé Durrutiho 1937-1939, AK FSA, svazek 3, Praha 1999, 2. opravené vydání Praha 2000.
(***) Text, nazvaný "Jaime Balius - In Self Defence: I demand an explanation", přístupný na internetové adrese www.geocities.com/CapitolHill/2419. Jako původní zdroj je uváděný blíže neurčený bulletin Kate Sharpley Library, což je anarchistické nakladatelství a archiv z Londýna.

Úvod do myšlenek Přátel Durrutiho

Barcelona, květen 1937. Objevilo se první číslo časopisu "Přítel Lidu", tiskového orgánu Přátel Durrutiho. Policejní represe republikánského státu právě začala dopadat na bojovníky z barikád, kteří na stalinistické provokace odpověděli tím, že se znovu vydali na revoluční cestu. Zatímco se ale revoluční bojovníci střetávali s represivními složkami katalánské Generalitat a centrální vlády, anarchističtí "vůdci" CNT-FAI, kteří se stali ministry v buržoazní vládě, požádali vítěze z barikád, aby složili zbraně a věřili svým "vůdcům", že dokáží konflikt urovnat a znovu sjednotit protifrankistické síly. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: tisíce bojovníků z barikád se octly ve vězení a cenzura přitvrdila mnohem více, než kdy předtím. První číslo "Přítele lidu" bylo zuřivě zcenzurováno. Nicméně se alespoň objevilo a časopis se pokusil stát jednotícím prvkem pro všechny, kteří v boji proti Frankovi nechtěli zapomenout na revoluční úkoly. Byly to přesně ty úkoly, které vůbec dávaly nějaký smysl válce proti vojenskému režimu a jeho spojencům.
"Přátelé Durrutiho" a obecně španělští anarchističtí pracující byli nakonec poraženi. Proč? O co vlastně v jejich boji šlo?
Po takřka půlstoletí, které proběhlo od těchto událostí, se v odpovědi na zmíněné otázky dosud neobjevilo vůbec nic. Předáci "oficiálního" anarchistického hnutí jsou stále zaneprázdněni zakrýváním slabých míst a neudržitelných pozic, znejasňováním odpovědnosti, vyhýbáním se zásadním teoretickým problémům a diskusím, nebo se prostě spokojili s několika neochotnými přiznáními a vyjádřeními politování. My však stále čekáme, až dojde k opravdové sebekritice a důsledné analýze událostí. Zatím bylo učiněno vše, aby nejradikálnější kritika byla okamžitě zlikvidována, zvláště ta, pocházející od Přátel Durrutiho - a oni sami vymazáni z historie.
Přátelé Durrutiho nám nicméně poskytli více než jen nástin podobné důsledné analýzy, který navíc vypracovali přímo během oněch dramatických událostí.
Proto se nám zdá nezbytné zpřístupnit jejich základní práce, ve Francii dosud nevydané. Abychom přispěli k diskusi, kterou hodláme dovést do úspěšného konce, uvádíme krátkou studii vývoje anarchistického hnutí a Španělské revoluce a nezbytně také související komentáře a doufáme, že texty a fakta budou inspirovat soudruhy, kteří za anarchistický komunismus bojují i dnes.
Poté, co jsme prohlásili výše řečené, je jasné, že naše práce není historií Španělské revoluce. Ta podle nás ještě čeká na svého autora. Dále jsme úmyslně ponechali stranou ohromný příběh o ekonomických a sociálních úspěších, kolektivizaci a socializaci, kromě těch míst, kde zasahuje do naší studie. O něm dobře pojednávají práce Gastona Levala a Franka Mintze, zmíněné v bibliografii. My jsme se pouze pokusili z revolučního úhlu pohledu prozkoumat období od jara do léta roku 1937. Je to období, o němž si myslíme, že bylo klíčové.

Antifašistický tábor ve Španělské revoluci

Je zcela nezbytné - a Přátelé Durrutiho na to poukázali - najít cestu, která revolucionářům - bez toho, aby přistoupili na kompromisy a upadli do vytváření nepromyšlené antifašistické fronty - umožní disponovat praktickou bojovou strategií, sjednocující proletářské síly proti násilným zásahům reakce, militarismu a fašismu. Nyní chápeme, proč Přátelé Durrutiho připisovali mimořádnou důležitost takzvanému dilematu "válka nebo revoluce."
Než se ale pustíme do rozboru událostí a jejich analýzy, musíme alespoň velmi stručně nastínit složení sil, přítomných na "antifašistické" straně, abychom pomohli nezkušenému čtenáři dostat se přes to, co jeden z autorů nazval "španělským labyrintem". Uvedená bibliografie dále nabízí možnost získat úplnější informace.

Španělsko a Katalánsko
Tlak na regionální autonomii se ve Španělsku, jehož jednota byla vytvořena shora centrální mocí, datuje daleko do historie. Na institucionální úrovni pokračuje i dnes (v různých regionech existují místní správy, obdařené omezenou autonomií). Ve 30. letech prakticky neexistovaly, kromě dvou ekonomicky nejrozvinutějších regionů, Katalánska a Baskicka. Republika jim přiznala vlastní instituce. V Katalánsku, regionu, majícím v době revoluce vystoupit do popředí, existovala regionální vláda Generalidad, regionální parlament a místní ozbrojené složky - policejní sbor Generalidad (Mozos de escuadra). Různé strany a organizace v Katalánsku často měly poněkud jiné složení, než jinde, jak později uvidíme.

Katalánské politické strany
V Katalánsku existovaly organizace, nemající žádné institucionální nebo historické svazky se stranami a uskupeními, které bychom mohli nalézt ve zbytku Španělska. Zmiňujeme se jen o těch nejdůležitějších.
Katalánská levice (La Esquerra Catalana) kontrolovala Generalidad. Byla to strana dělníků i intelektuálů, ale většinou elementů z řad "levicové" maloburžoazie. Byla to strana Companyse, předsedy Generalidad.
Svaz "Rabassaires" (rolníků - podílníků) měl podobné zaměření.
Strana katalánského státu (L´Estat Catala) byla otevřeně separatistická a její nacionalismus inklinoval k fašismu.

Federalističtí republikáni
Během 19. století se ve Španělsku objevil federalismus jako silný proud v rámci republikánství. Určitý počet těchto republikánů sám na sebe pohlížel jako na blízké souputníky federalistických myšlenek antiautoritářského křídla První Internacionály. Federalističtí republikáni se rekrutovali hlavně z řad liberální maloburžoazie a jistých rolnických kruhů.
V roce 1936 v madridském parlamentu (Cortesech) existovala ohromně silná parlamentní krajní levice. Skládala se právě z federalistických republikánů. Vynikali mezi nimi zejména právníci, kteří obhajovali anarchistické a anarchosyndikalistické aktivisty před soudem.
Tito liberálové v žádném případě nechtěli svrhnout základnu buržoazní společnosti, ale vyznačovali se radiální rétorikou, znatelně příbuznou deklaracím revolucionářů. CNT s nimi zacházela v rukavičkách a dokonce je místy podporovala, i když sama byla neparlamentní silou.

Levice a extrémní levice
Socialistická strana (Socialistická dělnická strana Španělska) byla reformistická politická strana, složená hlavně z maloburžoazie, intelektuálů a úředníků. Obsahovala nicméně i dělnickou základnu, seskupenou v odborové organizaci Všeobecný svaz pracujících (UGT), takže cesta strany a odborů byla víceméně totožná. Dobrým příkladem je socialistický vůdce Largo Caballero, který byl dlouhou dobu čistě reformistickým a represivním ministrem a zároveň generálním sekretářem UGT. Vůdci UGT vystupovali otevřeně nepřátelsky vůči syndikalistům z CNT, nicméně mezi řadovými členy často probleskovala touha po jednotě pracující třídy.
Komunistů bylo málo a rozhádaných a jejich stalinismus byl odpudivý. Během revoluce však jejich vliv rychle narostl. Později uvidíme proč. V Katalánsku na sebe stalinistická politická strana vzala podobu PSUC - Sjednocené socialistické strany Katalánska, vzniklé ze spojení maličké Komunistické strany a Socialistické strany Katalánska.
Trockisté disponovali pouze několika skupinami, jejichž aktivita se prvořadě omezovala na teorii. Jejich nejlepší známý aktivista, Andrés Nin, se přidal k POUM, ale bylo by chybné pohlížet na tuto "Dělnickou stranu marxistického sjednocení" jako na trockistickou. Od roku 1935 se jednalo o volný blok komunistů, většinou katalánských dělníků a rolníků, kteří se rozešli s Moskvou. Byla to strana, disponující určitým vlivem zvláště v Barceloně, ale beznadějně se zmítající mezi podporou katalánského nacionalismu a internacionalismem, mezi účastí ve volbách a skutečností, že někteří členové patřili k CNT, mezi odsuzováním moskevských vládců a proklamovaným obdivem ke Stalinově režimu. V trockistickém žargonu to byla "centristická" dělnická strana.

Anarchistické hnutí
Věnujme se nyní Národní konfederaci práce. Aniž bychom zabíhali do detailů její historie, budeme se dále věnovat jen CNT, jejímiž členy byli Přátelé Durrutiho.
Organizace byla založena v roce 1910 dělníky a anarchistickými skupinami, které přetrvaly jako dědicové Španělské federace I. Internacionály. Byla inspirována francouzským revolučním syndikalismem a tedy již od počátku přijala formu a metody boje odborového svazu, ale hájila jako svůj konečný cíl nastolení anarchistického komunismu. Pohlížela na odbory jako základní strukturu, nutnou k dosažení tohoto cíle. Byla to masová anarchosyndikalistická organizace, jejíž členstvo se v roce 1936 blížilo počtu jednoho milionu lidí.
Její historie je extrémně složitá a prošla početnými konflikty. Organizace obsahovala dva základní a často protikladné proudy. Jeden byl čistě anarchosyndikalistický, považoval CNT za jedinou potřebnou organizaci a pokládal existenci organizovaných anarchistických skupin vně CNT za zbytečnou nebo dokonce škodlivou. Na druhém křídle se nacházel směr, inspirovaný aktivisty, kteří na sebe primárně pohlíželi jako na revoluční anarchisty a teprve poté členy odborové konfederace, v jejímž rámci bylo jejich rolí bojovat proti všem reformistickým tendencím. Konflikt se vyhrotil, když v roce 1927 anarchistické skupiny - dosud jen slabě sjednocené ve velmi volné federaci - společně s některými portugalskými skupinami vytvořily slavnou FAI (Iberskou anarchistickou federaci). Nyní se dostáváme k problému vztahu mezi masovou organizací a organizací předvoje. I když se ve vztazích FAI a CNT nejednalo o přímou nadvládu, mohli jsme najít anarchisty, stavící se proti FAI a "diktatuře FAI". Ve skutečnosti byl jistý počet představitelů CNT zároveň členy FAI, což se z objektivního hlediska nerovnalo diktatuře, ale spíše dominantnímu ideologickému vlivu. Konflikt dosáhl maxima v roce 1931 na kongresu CNT v Madridu. Proti sobě se postavili aktivisté, požadující realistickou analýzu situace a uvážlivý racionální přístup a ti, kteří chtěli okamžitě rozpoutat revoluční povstání. První vypracovali manifest, pod který získali třicet podpisů (a byli posléze nazváni "Triente" a jejich tendence "Trientismo"). V textu odsuzovali povrchní analýzu, zjednodušené a katastrofické koncepce revoluce a kult samoúčelného násilí, který se jim zdál být charakteristický pro militanty z FAI. (1) Co můžeme říci jistě je to, že označování všech členů FAI za omezené násilníky mělo daleko k pravdě. Je nicméně rovněž pravda, že došlo k dobrodružným revolučním pokusům a další následovaly v blízké budoucnosti z podnětu nebo minimálně za podpory některých skupin FAI. Tyto pokusy byly odsouzeny k nezdaru a vyústily v zuřivé represe. Abychom zkrátili tento dlouhý příběh, "trientisté", kteří sami sebe nazývali umírněnými, ale v žádném případě o nic méně revolučními, měli ve svých řadách některé aktivisty, nezadržitelně tíhnoucí k reformismu. Jeden z jejich předáků Angel Pestaňa posléze založil Syndikalistickou stranu a stal se poslancem v Kortesech.
Aktivisté a syndikáty, kteří se přidali k manifestu Třiceti, byli vyloučeni z konfederace a vytvořili "opoziční syndikáty." Jejich vliv v některých regionech rozhodně nebyl zanedbatelný. Nakonec byli o pět let později někteří z nich znovu přijati do CNT na kongresu v Zaragoze.
Brzy se seznámíme s ministry, jejichž původ byl "trientistický" a dokonce i aktivisty z FAI, předvídavě bojujícími proti "trientismu" jako Garcia Oliver a Frederika Montseniová, kteří se ocitli v madridské centrální vládě a katalánské Generalidad v Barceloně. Pestaňa se rovněž v roce 1937 vrátil do CNT. (2)
Pokud bychom chtěli podat krátký, ale relativně úplný přehled směrů španělského anarchistického hnutí, pak tedy před sebou vidíme:
- malý revizionistický "okraj", který skončil v Syndikalistické straně společně s Pestaňou
- "trientistický" směr, který na sebe pohlížel jako na revoluční, ale zároveň realistický, zahrnující i jistého Juana Peiró. Tento směr bojoval proti vytvoření profesních federací v rámci CNT a odsuzoval dobrodružné praktiky některých skupin FAI.
- tradicionalistický prvek, skládající se z mnoha odborových aktivistů, kteří vždy nespatřovali nutnost vytvoření specifické organizace, spojující anarchistické skupiny a někdy dokonce bojovali proti její samotné existenci. Tito aktivisté se také považovali za anarchisty, ale podle nich anarchistické skupiny měly být jednoduše centry myšlenkové práce a všeobecné propagace. Tento pohled byl velmi populární mezi anarchosyndikalisty. (3)
Následně musíme říci, že zdaleka není pravda, že FAI zahrnovala všechny anarchisty, pro které odborářská práce nebyla odpovědí na všechny otázky. Dále musíme odlišit dělnické FAI-sty, v první řadě anarchosyndikalisty jako Garciu Olivera a Durrutiho od anarchistů s intelektuálským původem, jako Frederika Montseniová.
Anarchistická mládež (FIJL), bránící čistotu "akratického" (4) ideálu, hrála významnou roli v kulturní a vzdělávací oblasti, zvláště v Katalánsku. Při této příležitosti musíme zdůraznit, že španělské anarchistické hnutí jako celek se velmi staralo o boj proti negramotnosti a vzdělávací aktivity (odsud vzešlo založení mnoha Moderních škol, inspirovaných myšlenkami Franciska Ferrera a hojné rozšíření "Athenejí", svého druhu lidových univerzit, které byly velmi aktivní).
Přátelé Durrutiho, všichni členové CNT a většinou také členové FAI, vytvářeli specifický směr až od roku 1937.
Od července 1936 se svazky mezi CNT a FAI staly tak úzké, že se tyto dvě zkratky objevovaly spíše pohromadě, než odděleně (Lidé hovořili o CNT-FAI). Mluvilo se dokonce o "libertinském hnutí", skládajícím se ze třech částí (CNT, FAI a FIJL - Iberská federace libertinské mládeže). Uprostřed válečného strádání ale sledujeme vznik napětí mezi směrem CNT, obětujícím všechnu ideologii "odporu až do konce" a podřizujícího se rozhodnutím Negrínovy vlády a Celofederačním výborem FAI, který se - příliš pozdě - pokusil zachránit svou čest odsouzením nástupu kontrarevoluce.
Předtím, než ukončíme tento krátký přehled, je užitečné poznamenat, že FAI, založená na počátku prakticky ilegálními "autonomními frakcemi", se vždy pohybovala na hraně zákona a v červenci 1936 čítala asi 30.000 členů. Od tohoto okamžiku se stala veřejně působící a v červenci 1937 se transformovala do podoby federace lokálních a regionálních skupin, podstatně více otevřenějších novým členům, než původní autonomní frakce, přestože byla zároveň zvýšena rozhodovací pravomoc výborů organizace. Specifická organizace, "la especifica", jak říkají Španělé, se de facto stala stranou v moderním slova smyslu, aspirující na to být "specifickou masovou organizací." Můžeme bez pochyb tvrdit, že autonomní frakce již nebyly to samé, jako na úsvitu období, které začalo v červenci 1936, ale na druhé straně jak mohly nevidět ubohost a zmatenost své teoretické základny, sestávající z Prohlášení zásad, čítajícího pouhých několik řádek? (5)

Buržoazní republika a revolucionáři

Buržoazní republika, která se dostala k moci v roce 1931 a nahradila monarchii, byla velmi konzervativní. Podpora ze strany socialistů se jejího charakteru nijak nedotkla. Socialistický ministr práce Largo Caballero se dokonce podílel na represích proti stávkám a povstáním, propukajícím tváří v tvář neschopnosti nového režimu provést byť ty nejzákladnější změny. Účet za první dva roky republikánské vlády byl drsný - 400 mrtvých, 3000 zraněných, 9000 uvězněných, 160 deportovaných, 160 konfiskací dělnických novin… a 4 konfiskace novin pravicových. (6) Je pochopitelné, proč parlamentní volby v roce 1933 skončily porážkou levice - pracující nepřišli k urnám. Socialisté skončili u 60 mandátů místo 116 z roku 1931.
Nejdůležitější síla, představující pracující třídu, CNT, vyhlásila "volební stávku" za účelem vyvolání sociální revoluce. Tento krok vyvolal revoluční hnutí z 8. prosince 1933. V mnoha regionech a ve spoustě vesnic a měst masy vyhlásily anarchistický komunismus. Represe byly brutální. Otevřeně reakční vláda musela dále čelit silným povstáním, jako například Asturijskému z října 1934, kdy socialisté, komunisté a anarchisté bojovali ruku v ruce. Potlačení povstání se proměnilo ve skutečnou krvavou lázeň, doprovázenou bezohledným používáním mučení a uvězněním asi 30.000 pracujících, z nichž značná část byli členové CNT.

Lidová fronta
Je pochopitelné, že kampaň za volební neúčast byla v roce 1936 slabší. CNT ve skutečnosti povolila svým členům hlasovat pro levicové strany, sloučené pod praporem Lidové fronty, na základě úvahy, ze vítězství levice vyprázdní přecpaná vězení. Fungovalo to. Pravice byla poražena a političtí vězni propuštěni.
V armádě narůstala nespokojenost. Bylo to evidentní již před volbami v takové míře, že dva dny před jejich konáním Národní výbor CNT vydal manifest, volající po mobilizaci proti hrozícímu vojenskému státnímu převratu: "Proletariát do zbraně proti fašistické a monarchistické konspiraci!" Co udělala nová vláda Lidové fronty? Nebezpečně si zahrávala s pasivitou a zašla tak daleko, že popírala jakékoli hrozící nebezpečí a pochvalně se vyjadřovala o loayalitě armádních velitelů.

CNT se připravuje na revoluci
CNT se sešla 1. května 1936 na kongresu v Zaragoze. Snažila se - i když mnoho projevů bylo poněkud naivních - definovat nejrůznější rysy svého programu - anarchistického komunismu. Stanovila podmínky pro nevyhnutelnou alianci s UGT za potenciálně revolučních podmínek. Specifikovala svoji pozici, zároveň konstruktivní i kritickou, s ohledem na zemědělskou reformu. Pod nadpisem "Obrana revoluce" se kongres zabýval problémem revolučního zřízení a ozbrojeného boje. Jistě, tehdy nebylo možné předem přesně předvídat, jakým způsobem vypukne potenciální revoluce, nicméně byly položeny základy politického postoje, který se opravdu zásadně rozcházel s kapitalistickým a státním systémem: převzetí ekonomiky na všech úrovních, role Španělska vzhledem k mezinárodní revoluci, zrušení pravidelné armády, nutnost ozbrojit lid a dát zbraně pod kontrolu komun, diskutovala se role "konfederačních obranných sil" a účinná organizace vojenských sil na všeobecné úrovni a klíčový význam propagace vzhledem k proletariátu dalších zemí. Nesmíme zapomenout ani na obecně rozšířený duch, vládnoucí těmto debatám: v rezoluci, týkající se UGT, bylo zdůrazněno, že "jakákoli spolupráce, ať politická nebo parlamentní" s buržoazním režimem musí být zásadně odmítnuta.
V této souvislosti stojí za to vzpomenout si na zmíněné pasáže, když se zadíváme na postoj CNT o dva měsíce později, neboť v červenci k vojenskému povstání skutečně došlo.

Červenec 1936
Události se začaly odvíjet velmi rychle. Pravicoví poslanci v parlamentu již od počátku de facto vyhlašovali občanskou válku. Jedenáctého července se Falanga (7) zmocnila radiové stanice ve Valencii. Ministerský předseda byl informován o možném propuknutí povstání generálů, ale odmítl přijmout opatření, i když to bylo v jeho moci. Sedmnáctého července se armáda chopila moci v Maroku. Začaly masakry pracujících a levicových osobností… a madridská vláda prohlásila, že má situaci plně pod kontrolou. Sevilla upadla do rukou armády. Vláda Caesara Quirogy nakonec přerušila vydávání uklidňujících prohlášení, ale pouze proto, aby otevřela možnost vytvoření vlády národního smíření, které předsedal Martinez Barrio, s tím, že křeslo ministra války bylo nabídnuto generálu Molovi. Ten jej ale odmítl a otevřeně se vzbouřil proti vládě.
Ráno devatenáctého července vyšly noviny CNT Solidaridad Obrera těžce zcenzurovány republikánskou vládou, ale výzva katalánského Regionálního výboru, volající do zbraně a vyhlašující generální stávku, cenzorům unikla. Stejný Regionální výbor pak spolu s lokální federací barcelonských syndikátů požadoval, aby katalánská Generalidad a guvernér rozdali zbraně lidovým silám. Marně. Militanti z řad CNT se ale mezitím zmocnili zbraní z lodí, zakotvených z přístavu. Vláda nařídila bezpečnostním složkám, aby je zabavily, ale našel se pouze zanedbatelný počet. V Madridu Národní výbor CNT vyzval prostřednictvím rádia k revoluční generální stávce a požádal aktivisty, aby střežili sídla odborových svazů se zbraní v ruce.
Devatenáctého a dvacátého července byly barcelonské kasárny dobyty lidovými silami a aktivisté CNT a FAI, představující jejich jádro, se stali nepochybnými pány sociálního a ekonomického života v Katalánsku. V Madridu po 20. červenci kontrolovali situaci rovněž soudruzi z CNT, kterým pomohly skupiny četnictva a socialistické mládeže. Všude jinde boj probíhal zmateně. Například ve Valencii, kde vláda hrála o čas, trvala porážka armády celkem patnáct dní.
Kdekoli to bylo možné, madridská vláda situaci ještě zhoršovala: její guvernéři a delegované výbory se snažili potlačit stávky a zakázat vzniklé lidové koordinační výbory. Vláda tak umožnila nepříteli konsolidovat síly, posílit pozice u Teruelu, upevnit se v Zaragoze a Asturii a stát se pánem Andalusie. Nicméně 19. července mohlo být povstání považováno za neúspěšné, neboť selhalo v nejbohatších, nejlidnatějších a nejrozvinutějších dvou třetinách země.

Masy a vůdci
Byla to Barcelona, kdo měl rozhodnout o osudu revoluce, iniciované vojenským povstáním. Co udělají CNT a FAI s ohromným vlivem, který si vydobyly?
Během prvního setkání přiznal Companys, prezident katalánské Generalidad, vedoucím orgánům CNT naprosto volné pole působnosti. Co jiného mohl učinit, když jeho vláda přišla o veškerou důvěryhodnost? Ve skutečnosti ale manévroval - navrhl sice vytvoření Výboru antifašistických milicí, ale vydal dekret, kterým přeměňoval milice nad ozbrojenou složku, spadající pod vedení Generalidad. Představitelé CNT prosadili uznání Výboru antifašistických milic, složeného z delegátů nejrůznějších organizací, ale CNT měla mít stejné zastoupení jako UGT, která byla v Katalánsku v menšině. Své místo rovněž dostaly katalánské buržoazní organizace. Je nepochybné, že CNT musela vzít do úvahy síly, existující mimo ní. Jakým způsobem ale měly být tyto síly vůbec vzaty do úvahy? Chování CNT v důsledku znamenalo obnovení mocenské pozice Generalidad prostřednictvím přiznání početného zastoupení konzervativním silám.
Tato politická linie byla ratifikována představiteli organizace na regionálním plénu místních a okresních organizací CNT a FAI z 23. července.
Od samého počátku byla debata zatemněna ohlupujícím dilema - "buď anarchistický komunismus, což se rovná anarchistické diktatuře, nebo demokracii, což znamená spolupráci." Podle José Peiratse, který necituje své zdroje, byl architektem tohoto dilematu Garcia Oliver. Ten naopak tvrdí, že se jako jeden z mála aktivistů postavil na stranu revoluce (všechno pro všechny) a obviňuje Frederiku Montseniovou a Santillana z toho, že na plénu zvrátili většinu v neprospěch "nebezpečné anarchistické diktatury." Jak G. Oliver, tak F. Montseniová se nicméně zakrátko sami brzy ocitli v roli těch, kteří spolupracovali s vládou.
Jak vysvětlíme, že velká většina CNT a FAI se přidala, sice pravda spíše z rezignace, než z nadšení, ale přesto přidala na stranu kolaborace v rámci státních institucí? Neměli bychom totiž ztratit ze zřetele skutečnost, že španělské anarchistické hnutí, i když mělo převážně dělnický charakter, nebylo imunní vůči některým slabostem mezinárodního anarchistického hnutí té doby. Buržoazní idealismus, podivně definovaný humanismus, nahrazení vážné politické reflexe prázdným filosofickým řečněním, to vše bylo běžné, zejména mezi intelektuály, kteří měli někdy blížeji k radikálnímu liberalismu, než anarchistickému syndikalismu. Postačí si přečíst několik jejich časopisů a brožurek, abyste došli ke stejnému závěru. Zaragozský kongres v jistém slova smyslu představoval odraz právě této situace. Jistě, byl prosazen anarchistický komunismus, ale nikdy nebyl skutečně nastolen problém vytvoření nového společenského zřízení. V anarchistických organizacích také existovala jistá tabu, například idea společenského zřízení pracujícího lidu, postavená proti ideji státní moci, což je životně důležitá základní otázka, která ale byla stále obklopena zahanbujícím tichem.
Fráze o "akracii" a ujištění se o "anarchistické čistotě" příliš často nahrazovaly hlubší úvahy. Není tedy překvapivé, jak by si někdo mohl myslet, že masy aktivistů byly zcela zaskočeny a akceptovaly krutou asimilaci společenského zřízení pracujících, jak existovalo na ulicích a v továrnách, do rámce státní nebo stranické moci - nebo "anarchistické diktatury." Později se k této otázce ještě vrátíme.
Zpočátku nebyla kolaborace se státní mocí příliš zřetelná. Bezpochyby proto, aby si zachránil tvář a utišil obavy jisté části aktivistů, se Výbor antifašistických milic opravdu nechoval příliš jako vláda a v některých ohledech zůstal autonomní, přestože byl oficiálně vytvořen na základě dekretu Generalidad a představoval spíše sešlost vůdců různých organizací, než strukturu, vzniklou z vůle řadových výborů.
Co je nicméně pozoruhodné, je propast, která se poznenáhlu otevřela mezi politikou řadových součástí organizace a lidmi na vrcholu. Základní odborové organizace se tak podílely na přebírání podniků, ustanovování dělnické samosprávy a dokonce na kolektivizaci výrobních prostředků. Jak byly tyto požadavky pracujících uspokojovány, výbory zároveň vydávaly prohlášení, trvající na nezbytnosti vrátit se do práce a zvýšit produkci a vyhýbaly se přitom jakýmkoli revolučním návodům na řešení situace vzhledem k opravdu velkým podnikům. Dva příklady: komuniké barcelonské Lokální federace syndikátů z 28. července a manifest Celofederačního výboru FAI z 26. července, byly snůškou romantických až deliriózních proklamací, vychvalujících hrdinství pracujících a volajících po "nové éře", ale v žádném případě se nezmiňujících o otázkách nového společenského zřízení nebo socializaci. Konstruktivní revoluční trend (na pozadí de facto aliance CNT a UGT), povstal z lidových řad, ze syndikátů a od jejich aktivistů, zatímco výbory sledovaly umírněnou cestu. (8) Tyto výbory "představitelů" rovněž musely konfrontovat kritiku, namířenou na jimi představované organizace. Ta měla občas reálné jádro - v některých případech došlo k neoprávněnému zabavování zboží nebo jeho krádežím, svévolnému zatýkání bez jakéhokoli mandátu, podniknutým některými skupinami či jednotlivci a dokonce i ke svévolným popravám.
Budeme dále pokračovat a podíváme se, jak byl vyřešen problém, který bychom mohli nazvat "revoluční bezpečnost." Ale nemůžeme si nepovšimnout, že vyšší výbory organizace upadaly do pastí, které na ně připravila centrální i katalánská vláda: bylo používáno vydírání a dokonce i otevřený nátlak ve věci zahraničního majetku, a to ze strany Výboru antifašistických milicí a vyšších funkcionářů organizace. Bylo jistě nezbytné mít se na pozoru před jakýmkoli provokacemi a je pravda, že do barcelonského přístavu vpluly cizí válečné lodě, ale katalánský Regionální výbor zašel až tak daleko, že vydal seznam 87 anglických firem, které musely být za jakýchkoli okolností respektovány. Republikánský stát ale bezostyšně zneužil několik málo izolovaných excesů a hrozbu cizí flotily, aby posunul situaci směrem k normalizaci pod státní kontrolou. Madridské ani barcelonské vládě se nicméně nepodařilo dosáhnout tohoto cíle bez problémů.
Kromě Výboru antifašistických milic, který si udržoval revoluční podobu, byly (v Barceloně, pozn. překl) za účelem udržení revoluční bezpečnosti vytvořeny tzv. Lidové hlídky, 700 mužů, rozdělených do 11 oddílů. V tomto případě CNT respektovala reálný poměr sil mezi organizacemi. Vláda Generalidad hlídky vzala na vědomí, ale dobře věděla, že představují možný zárodek lidových ozbrojených sil a byla připravena nařídit jejich rozpuštění při první naskytnuvší se příležitosti.
Řadové základní organizace mezitím postupovaly v socializaci a 13. srpna byla dekretem vytvořena rada katalánské ekonomiky.

První vládní ofenzíva
Na počátku srpna centrální vláda nařídila mobilizaci ročníků 33, 34 a 35. V Barceloně mládež, která do nich patřila, vyšla do ulic a odmítla se dostavit do kasáren. Byly uspořádány demonstrace, kde se skandovalo "Pryč s armádou, ať žijí Lidové milice!" Část z těchto mužů již byla členy milic a chystala se k odjezdu na frontu. Tentokrát byl Regionální výbor CNT, skupiny FAI a noviny "Solidaridad Obrera" na straně těch, kteří odmítali militarizaci. Můžeme v tom spatřovat skutečně citelnou reakci zdola proti plánům, vyšlým z vládní úrovně, která na sebe vzala podobu rozsáhlého lidového hnutí.
Pod dohledem Výboru antifašistických milic a Rady obrany ale převládlo kompromisní řešení, s nímž CNT a FAI souhlasily. Zdálo se, že to nedůležitější bylo ubráněno, i když za cenu jistých ústupků. Zatímco profesionální vojáci různých hodností by byli využíváni jako techničtí poradci, velení by se ujala rada vojáků-pracujících, skládající se z volených zástupců mužstva a delegátů různých organizací a stran. Nezapomeňme ale, že v rámci Generalidad byla právě vytvořena "Rada obrany", mající vojenskou pravomoc nad celým Katalánskem. Později popíšeme to, co Rada obrany znamenala, ale nyní bychom měli ještě poznamenat, že počáteční opoziční vření, povstalé mezi mobilizovanou mládeží, představovalo uvolnění skutečně ohromné energie - během velkého shromáždění, konaného 10. srpna v Barceloně, se různí řečníci za CNT a FAI ujišťovali o důležitosti toho, že lid nesmí být za žádnou cenu odzbrojen.
Všeobecný dojem, který na nás dolehne v tomto počátečním období, je pocit dvojakosti. Zdálo se, že revoluční hodnoty jsou předvídavě bráněny, ale zároveň byla přijata opatření, směřující k opuštění radikálního způsobu sociální a politické transformace. Zde je další příklad. Ve stejnou dobu, kdy CNT a FAI odmítaly ozbrojení lidu, vytvořily se svými partnery Výbor spolupráce, přiznávající silné zastoupení UGT (ta se v Katalánsku začala teprve rozvíjet) a PSUC, která se prohlásila být "stranou revolučního pořádku ve smyslu respektu k soukromému vlastnictví" a která do sebe v procesu přeměny ve významnou politickou stranu nasála mnoho maloburžoazních sil. Vytvoření Výboru spolupráce nepochybně dobře ilustruje, jakou politiku prováděli předáci a samo o sobě je známkou opuštění opravdové revoluční politiky. Po tomto prohlášení je v kontextu zvolené cesty složité pochopit proč CNT a FAI přistoupily na stejný počet představitelů ve výboru, jaký měla UGT a PSUC. Během následujících měsíců zmíněná skutečnost nabyla velkého významu.

Směrem k otevřené kolaboraci s vládou
V Madridu byla na počátku září Giralova vláda nahrazena kabinetem Larga Caballera, který vyjadřoval politování nad neúčastí CNT. O dva měsíce později, 30. října, Largo Caballero odhalil touhu CNT po získání podílu na vládní odpovědnosti v rozhovoru pro Daily Express, který také zveřejnil všechny příslušné dokumenty.
Mezitím 3. září přineslo č. 41 Informačního bulletinu CNT-FAI ostře protistátní článek, ale v polovině měsíce národní plénum regionálních organizací deklarovalo nezbytnost "podílet se" na celostátní instituci, složené z 5 delegátů UGT, 5 za CNT a 4 "republikánů" pod předsednictvím Larga Caballera, nazvané "Národní rada obrany". Jistě víme to, že bylo deklarováno nahrazení starých státních institucí regionálními radami obrany způsobem, který byl označen za federalistický, ale o všem, včetně zastoupení organizací v radách, by rozhodovali jejich vůdci a nikoli lidová shromáždění a z nich vzešlí delegáti. Měla být nastolena skutečná stranická moc. Veřejnou moc měl držet ve svých rukou Largo Caballero a jeho ministři, kteří byli eufemicky nazváni "členové rady."
Ve skutečnosti předáci CNT chtěli vstoupit do vlády, ale museli si zároveň zachránit tvář a utišit obavy svých aktivistů, kterým přišlo velmi obtížné vzít na vědomí naprostý rozchod se svými posvátnými principy.
30. září národní plénum regionálních organizací CNT ratifikovalo účast ve vládě, nebo jinými slovy podle vlastního zápisu přistoupilo na požadavek vytvoření Národní rady obrany.
Mezitím byl 27. září ohlášen vstup představitelů CNT do katalánské vlády Generalidad, označované za "Radu obrany", což mělo za následek rozpuštění Výboru antifašistických milicí. Situace duální moci se tak stala minulostí. Boj proti "nekontrolovatelným elementům" se měl ještě přitvrdit a vůdci se ujistili o potřebě tvrdé disciplíny. Durrutiho dvojznačné heslo "Obětujeme všechno kromě vítězství", bylo použito jako slogan na zakrytí tohoto manévru, což z něj udělalo varování před nástupem kontrarevoluce, neboť Durruti zároveň prohlásil pro madridský tisk: "Na druhé straně, podle nás válka a revoluce musí kráčet ruku v ruce."
Jak vůbec mohla CNT a FAI dospět ke zmíněným pozicím? Jak byly její vyšší výbory vůbec schopny získat mandát pro tak zásadní změnu? Byla problémům války a revoluce skutečně věnována plná pozornost?
Dobové dokumenty mlčí. Nic nebylo rozbíráno do hloubky, analýza byla nahrazena planým řečněním a deklaracemi.
Jestliže v mezinárodním anarchistickém hnutí probíhala živá a místy až prudká diskuse (9), ve Španělsku zjevně panovala rezignace.

Zrození opozice

Ve skutečnosti byla situace složitější, než se zdála. Musíme vzít do úvahy dva důležité objektivní faktory: na jedné straně se mnoho aktivistů nacházelo na frontě, kde se nalézali uprostřed válečné vřavy a politické problémy nestály příliš vysoko na žebříčku jejich priorit, protože tito lidé bojovali ve zvláště obtížných podmínkách se zbraněmi, které byly často mnohem horší, než zastaralé. Na druhé straně mnoho soudruhů v zázemí uvědoměle pokračovalo ve své práci a socializace a kolektivizace postupovala mílovými kroky kupředu. Lidové milice a Lidové hlídky se zdály alespoň částečně vyhlížet jako zárodek skutečně lidového, anti-buržoazního společenského zřízení. Obě zmíněné skupiny byly průběhem událostí překvapeny. Stále násilnější obnovování vládní moci, eliminace lidových institucí nebo pokusů o ustavení duální moci... Nicméně se začaly zřetelně rýsovat síly, stavící se proti policie vrcholných představitelů organizace a bojující za udržení základny pro společenské zřízení pracujících. Ve frontových milicích žil odpor proti militarizaci a navzdory vládním rozhodnutím byly udržovány výdobytky socializace a kolektivizace.
A pak se objevil odpor i na jasně politické frontě. Býval často ukřičen a přehlušen projevy předáků, ale na schůzích víceméně přežíval a projevoval se velmi zřetelně. Byl zvláště viditelný v tisku. "Ruta", tiskový orgán katalánské Libertinské mládeže, zůstal opozičním časopisem takřka až do konce války. Dále se jednalo o časopis "Acracia" z Leridy a deník "Nosotros" z Valencie, podporovaný Želenou kolonou. (jednotka anarchistické milice v síle divize, pozn. překl.)
Slabost opozice, nepřekonaná až do jara 1937, kdy se objevili Přátelé Durrutiho, spočívala v tom, že zůstávala spíše na úrovni pouhého "akratického" purismu, než aby se pustila do nezbytné analýzy základních problémů.
Další slabinou byla roztříštěnost a nedostatek soudržnosti a koordinace. Opozice nepředstavovala jasnou tendenci, bojující za to, aby se mohla projevovat v konfederačním tisku. Izolace byla až taková, že většina aktivistů, zvláště těch, kteří byli na frontě, vůbec nevěděla, že nějaká opozice existuje. Opozice se navíc nechala chytit do pasti vydírání za účelem "antifašistické jednoty" a odložení neshod tváří v tvář společnému nepříteli.
Vyšší výbory organizace se nezdráhaly používat takové podvodné manévry, jako například rychlé svolání pléna, na které se masová shromáždění vůbec nemohla připravit, nebo vydávání nekompletní jednací agendy, umožňující na poslední chvíli navrhnout dosud neoznámené důležité body. (10) V anarchistických organizacích byl konečně stejně jako ve všech ostatních uskupeních ve hře i kult vůdců a charismatické moci těch, kteří formulovali rozhodnutí.
Abychom celou věc shrnuli, pod pláštíkem magických frází o federalismu a autonomii se v CNT a FAI předáci dostali ke skutečné moci. My se teď přesuneme do doby, kdy vláda a síly, které ji podporovaly, zahájila neskrývanou ofenzívu proti revolučním složkám, abychom se konečně stali svědky zrození opozice, která se pokusila vyřešit zásadní problémy, Přátel Durrutiho.
Do té doby docházelo ještě k viditelným reakcím. Ty ale byly improvizované a postrádaly politický obsah. Například v polovině října 1936 kolona CNT-FAI "Železná kolona", opustila teruelskou frontu (kde byla tehdy záložní silou, pozn. překl.) za účelem krátkého tažení do zázemí. Zamýšlela odsoudit parazitismus a pokračující existenci státních represívních složek, požadovat odzbrojení a rozpuštění četnictva, vyslání státních ozbrojených sborů na frontu, zničení záznamů a archivů státních institucí a zabavení bankovních vkladů a drahých kovů na nákup zbraní apod. Během této "vyčišťovací" operace v zázemí bylo prolito mnoho krve v boji se státními represívními složkami. Železná kolona vydala manifest, vysvětlující svůj zájem o to, aby se frontoví bojovníci v zázemí nedočkali zrady a jasně vyjádřila svůj politický postoj: "Bojujeme, abychom uskutečnili sociální revoluci." Ať už máme jakýkoli názor na dobrodružný nebo nedůsledný rozměr této události, do očí nás okamžitě udeří pocit milicionářů, že by neměli být pouhými nástroji v rukou vládních institucí a politických stran, "tvarovatelnými" vysokou politikou - a dále jejich vůle nebojovat v žádném případě za nějakou republiku, ale za revoluci.

Represe narůstají
Represe dostaly volnou ruku právě ve chvíli, kdy CNT-FAI vstoupila do vlády. Je jisté, že vládní účast pociťovali jako vážnou ránu jak aktivisté, jak i ti, kteří ji podporovali, zatímco nepřátelé ji pokládali za známku slabosti a těšili se, až budou moci klíčovou revoluční sílu chytit do sítí zákonů a dekretů a vzájemné kabinetní "solidarity."
Centrální vláda opustila ohrožený Madrid a stáhla se do Valencie. Madrid byl předán do správy pověřenému Výboru obrany, jehož předseda, generál Miaja, jako první nahradil patroly a hlídky, složené z členů milice, sobě podřízenými policejními jednotkami a četnictvem. Přišlo přitom o život několik členů CNT.
Represe na sebe vzala také zákulisní podobu. Španělská banka disponovala rozsáhlým zlatým pokladem a velkými valutovými rezervami, uloženými v Británii a Francouzské státní bance. Politika neintervence dovolila Velké Británii a Francii znemožnit použití hotových peněz, ale Stalinovo Rusko nakonec dostalo španělské zlato výměnou za zbraně a zásoby. Ruské zbraně se dostaly pouze do sektorů kontrolovaných Komunistickou stranou. Tiskový orgán této strany, "Mundo Obrero", předstíral pobouření nad neaktivitou Aragonské fronty, držené většinou konfederačními divizemi, které nedostávaly nové zbraně, zatímco dobře vyzbrojené stalinistické jednotky čekaly v zázemí. Kousek po kousku tak byla pomalu uvedena v pohyb pomlouvačná kampaň, jejíž jedinou obětí byla CNT. Dalším cílem byla POUM. Konflikt mezi POUM a PSUC předcházel krizi v katalánské vládě. Byla sestavena vláda nová, pokrytecky složená ze "sociálních organizací" a ne politických stran. Nalezli bychom v ní tak představitele odborových svazů (CNT a UGT), Katalánské levice, zastupující maloburžoazii a rabassaires, drobně hospodařících soukromých rolníků, zatímco POUM byla vyloučena. CNT se nezastyděla ani tentokráte a označila novou vládu za apolitickou. Během této doby stalinisté organizovali demonstrace proti nedostatku životních potřeb, dokud nedopluly ruské lodě, přivážející "dar ruských pracujících" barcelonskému proletariátu, za který se ovšem zaplatilo španělským zlatem. (11)
Množily se incidenty - zavraždění soudruzi, pozastavené tiskoviny, zadržení ve speciálních vězeních stalinských agentů, kde byli vězni mučeni. Čeka přicházela na scénu... Mezitím 21. ledna 1937 Výbor spolupráce, založený 11. srpna 1936 (viz výše), znovu vydal výzvu k bratrství, podepsanou CNT, FAI, UGT a PSUC.
Na druhé straně ke značné nelibosti v konfederačních kolonách, militarizace milicí dále postupovala. Vyšší výbory CNT se vydaly na frontu, aby přesvědčily milicionáře, že proces, směřující k oživení starého armádního ducha, je oprávněný. Někteří milicionáři odešli ze svých kolon, ale nakonec nové předpisy přijala i Želená kolona.
Stalinistické provokace pokračovaly a 4. března 1937 byla v Barceloně rozpoutána krize prostřednictvím dekretu ministra veřejného pořádku, nařizujícího rozpuštění Lidových hlídek a dalších ozbrojených složek a odzbrojení lidových sil ve prospěch sil státních.
Konfederační a anarchističtí aktivisté se obrátili proti svým představitelům v katalánské vládě. Barcelonská federace anarchistických skupin, Regionální výbor CNT i dělnické a vojenské rady žádaly anulování dekretu.
Companys, prezident Generalidad, se snažil krizi vyřešit pomocí mnoha právnických kliček, ale marně. 26. dubna byla sestavena nová vláda za účasti čtyř představitelů CNT, ale ke skutečnému řešení nedošlo.

Květen 1937
Na konci dubna a začátku května policejní jednotky odzbrojily a zatkly jistý počet aktivistů z CNT. Ve tři hodiny odpoledne 2. května velký kontingent státních ozbrojených složek pod velením generálního komisaře veřejného pořádku překvapivě zaútočil na budovu telefonní ústředny. Policie se dostala pouze do přízemí, protože konfederační militanti z vyšších pater byli včas varováni. Proti státním silám (Útočným gardám, Národní republikánské gardě - bývalému četnictvu, policii a ochrance Generalidad), PSUC a katalánským separatistům se shromáždily lidové síly CNT-FAI, Libertinské mládeže a Lidových hlídek, kterým asistovaly konfederační Obranné výbory. Byly vztyčeny barikády a boj se stal přinejmenším stejně zuřivý jako 19. července 1936. Ve hře byla kontrola nad městem.
Konfederační ministři z Generalidad doufali, že dosáhnou anulování příkazů, vydaných státním složkám a odvolání svých kolegů, kteří zneužili pozice. Druhá strana však nehodlala ustoupit. Přístup prezidenta Companyse byl jednoznačný - stavěl se proti všem sankcím vůči útočníkům.
Byla zahájena generální stávka. Lidové síly se zmocnily kontroly nad předměstími a většinou centra. Kasárny byly dobyty a odpor ze strany vládních sil zeslábl navzdory tomu, že PSUC a státní složky měly k dispozici lepší zbraně.
4. května lidové síly v podstatě zvítězily (12). Vyšší výbory ale vydaly výzvy ke složení zbraní, které by byly kontrolovány veliteli provokujících sil nebo Regionálními výbory v případě CNT. Garcia Oliver, ministr z centrální vlády, byl katalánským regionálním výborem vyslán nalézt řešení pomocí výzev k antifašistické jednotě. Je takřka jisté, že katalanisté, bolševici z Generalidad i sám prezident, by misi Garcii Olivera a jeho přátel nebrali příliš vážně, ale protiletadlová děla z pevnosti Montjuic byla v rukou CNT-FAI a nabité hlavně mířily na prezidentský palác.
5. května katalánská vláda kolektivně odstoupila. Konfederační síly se nepokusily dotáhnout věc do konce kvůli výzvám k příměří a přerušení palby. Nespokojenost s výbory ale vzrostla. Právě tehdy se na scéně objevili Přátelé Durrutiho, od jejichž letáku, odsuzujícího smířlivý přístup, se konfederační výbory distancovaly v komuniké, rozšířeném během noci z pátého na šestého května. Rádio odvysílalo manifest, podepsaný barcelonskými organizacemi CNT a UGT. Text vyzýval k návratu k normálnímu stavu... Policejní jednotky se mezitím pokusily posílit své pozice a do přístavu vpluly válečné lodě. Centrální vláda převzala zodpovědnost za udržování veřejného pořádku a vyslala do Katalánska početný kontingent Útočných gard.
Výzvy Garcii Olivera a Mariana Vasqueze (13) k příměří zůstaly nevyslyšeny. Frederice Montseniové, vyslankyni centrální vlády, se poté, co se takřka zázračně vyhnula nepřátelské palbě, podařilo dostat ke Companysovi a dočasně ho ve jménu centrální vlády sesadila z funkce. Zdá se, že Companys čekal na příjezd britských válečných lodí, které tehdy skutečně mířily na Barcelonu.
CNT a FAI v noci na 6. května učinily nové návrhy na zastavení konfliktu, ale boje pokračovaly. Nicméně nad ránem 7. května se situace podle všeho uklidnila a vládní síly vstoupily do centra Barcelony, přičemž se jednalo o jednotky, do kterých při založení vstoupilo mnoho členů konfederace a jejichž velitel byl sám starým milicionářem z kolony "Tierra y Libertad."
Regionální výbor CNT považoval tento "tragický incident" za ukončený. 500 lidí ale bylo zabito a 1000 zraněno. Vnucené příměří doprovázely sliby obou stran propustit zajatce. Konfederace svůj závazek splnila, ale vláda a čekisté nikoli a dokonce probíhalo další zatýkání. Ve skutečnosti bylo v čekistických vězeních popraveno mnoho zajatců a až do 11. května se našla řada zohavených těl.
Událostí z května 1937 měly dopad na celý region, takže konfederační kolony a jednotky, patřící k POUM, musely zabránit stalinistickým jednotkám z 21. divize, aby se vydaly směrem na Barcelonu.
Předtím, než uzavřeme tento krátký přehled událostí, musíme se ještě zmínit o tom, že 5. května byli zavražděni dva italští anarchističtí aktivisté Camillo Berneri a Barbieri. (14) Berneri, chybně uváděný bolševiky jako předák "Přátel Durrutiho" (15), se podle vlastních slov držel "centristické" pozice. Nicméně jeho odsuzování stalinistických zločinů a ostrá a trefná kritika vládní politiky (včetně ministrů za CNT), byla stejného druhu.
Vládní a stalinistické represe se po uzavření příměří nezastavily. Bylo provedeno rozpuštění Lidových hlídek, nařízené vládním dekretem ze 4. března. Kampaň proti CNT pokračovala a na obzoru se již rýsoval monstrózní proces proti POUM.
Nyní však necháme promluvit samotné Přátelé Durrutiho.
Přátelé Durrutiho a "Přítel Lidu"

Kdo byli Přátelé Durrutiho?
V první části jsme viděli, že začala narůstat opozice proti těm, kteří se v té či oné míře přizpůsobili kolaboraci na vládní úrovni. Zejména katalánská Libertinská mládež deklarovala odmítnutí "stát se spoluviníky prostřednictvím svého mlčení" a dodala, že "pokud to bude nezbytné, jsme připraveni znovu přejít do ilegality."
Na jaře (16) roku 1937 se začalo na veřejnosti projevovat uskupení opozičních aktivistů pod jménem Přátelé Durrutiho, které těsně před Májovými dny napsalo ve svém letáku: (17)

"Revoluční a anarchistický duch 19. července ztratil svůj důraz... CNT a FAI, které během prvních červencových dnů nejlépe ztělesňovaly revoluční směrování a potenciální energii ulic, se dnes nachází v obdobné pozici, protože ve výše zmíněných dnech nebyly schopné uvěřit samy sobě. Přijali jsme kolaboraci z pozic slabších partnerů, když jsme přitom na ulici měli ohromnou většinu. Podpořili jsme představitele zrádné kontrarevoluční maloburžoazie.
V žádném případě nemůžeme tolerovat odložení revoluce až na dobu po skončení vojenského konfliktu.
Slavné milice pracujících... čelí nebezpečí transformace na pravidelnou armádu, která pracující třídě neposkytuje ani tu nejmenší obranu."

V tomto letáku Přátelé Durrutiho upozorňovali na nebezpečí, které pro Katalánsko znamenal projekt "veřejného pořádku." Byl sice odložen, ale posléze se znovu objevil. Jeho cílem bylo nahradit revoluční síly v zázemí represivní složkou, "neutrální, beztvarou a kapitulující před kontrarevolucí." Přátelé Durrutiho prorocky dodali, že "pokud převládnou podobné plány, nebude trvat dlouho a znovu zaplníme vězení."
Během Májových dnů vydali leták a manifest, vřele přijatý pracujícími. Zde je jeho obsah. Leták byl napsán vprostřed bojů a jeho styl je výstižný.

"CNT-FAI. Uskupení Přátelé Durrutiho.
Pracující, neopusťme ulice! Revoluční radu! Popravit viníky. Odzbrojit státní represivní složky. Socializovat ekonomiku. Rozpustit politické strany, které zaútočily na pracující třídu. Zdravíme soudruhy z POUM, kteří se v ulicích přidali na naši stranu. Ať žije sociální revoluce!"

Z koho se však skládali Přátelé Durrutiho? Sami se nazývali "agrupación", což znamená nikoli skupina, ale spíše uskupení, asociace. Všichni byli aktivisty CNT, mnoho z nich rovněž patřilo k milicionářům, kteří nesouhlasili s militarizací a někteří dokonce po jejím zahájení milice opustili. Další byli příslušníky Lidových hlídek. Značný počet z nich se nacházel stále na frontě v převážně konfederačních jednotkách, které byly vytvořeny ze "Železné kolony, "Durrutiho kolony" a dalších. Po Májových dnech se jim ale dostalo urážek, zacházení jako s "nekontrolovatelnými elementy", "provokatéry" a dokonce jako se stalinistickými agenty - ze strany vedení CNT-FAI, nebo jako s fašistickými agenty ze strany stalinistů a jejich spojenců.
Měli bychom dodat, že představitelé anarchistického hnutí je začali sami označovat za "trockisty", kvůli statečné obraně POUM a jejích aktivistů. Trockisté, neskonale vděční za tento dar z nebes, se snažili pomluvě přisoudit určitou věrohodnost. Nedávno v desátém čísle "Cahiers Leon Trotski" (vydávaném stejnojmennou institucí, složenou z různých trockistických skupin), vyšla studie F. M. Arandy na téma "Přátelé Durrutiho". Autor se dovedně pokouší doložit tehdejší údajnou spolupráci mezi aktivisty Skupiny Přátelé Durrutiho a trockisty. Jaká je ale pravda?
Ze všech údajných tajných dohod jako jediný hodnověrný fakt přetrvávají kontakty několika členů skupiny a jednoho, ano jednoho jediného trockistického aktivisty, Němce Hanse Danise Freunda, známého pod pseudonymem Moulin. O povaze těchto vztahů nejsou k dispozici žádné informace a nejsou v této souvislosti vyslovená ani žádná konkrétní jména některých členů Skupiny Přátelé Durrutiho. Zmíněnému "historikovi" to ale postačuje, aby hovořil o "úzkých vztazích"! Na straně 83 čísla zmíněné publikace Pierre Brouff už poněkud čestněji vzpomíná, že Přátelé Durrutiho se "odmítli setkat za účelem plánování společných aktivit." Není tedy takřka o čem hovořit.
Co se týče obrany POUM, ta se zdá vcelku logická. Stalinisté chtěli zničit POUM, která se stavěla proti jejich hegemonii a bránila oběti moskevských zinscenovaných procesů. Stalinisté nebyli schopni zaútočit přímo na CNT-FAI, a tak zablokovali jakoukoli na nich nezávislou možnost aliance (například spolupráci mezi Libertinskou mládeží a mládežnickým křídlem POUM). Viděli jsme, že předáci CNT-FAI akceptovali vyloučení POUM z vlády v květnu 1937, ale anarchističtí pracující bojovali po boku členů POUM.
Mýtus o trockismu Skupiny Přátelé Durrutiho ve skutečnosti vzešel z řad anarchosyndikalistického hnutí a trockisté se mu snažili přisoudit důležitost, kterou nikdy neměl. Trockisté zneužili toho, že anarchističtí předáci, odmítající veškerou důslednou analýzu, pocházející z vlastních řad, se sami snažili zdiskreditovat Přátele Durrutiho a napomáhali jejich represi. V prostředí, kde nejhorší urážkou bylo označení "marxista", to rovněž umožňovalo vyhnout se řešení naléhavých problémů a nepřijmout vlastní odpovědnost.
V každém případě Přátelé Durrutiho, kteří nadále jako svůj tiskový orgán začali vydávat samostatný časopis namísto letáků, pevně stáli na svých pozicích a otevřeně se hlásili k revolučnímu anarchismu i přesto, že z nejvyšších kruhů oficiálního anarchistického hnutí na ně bez přestávky dopadaly urážky a distancování se. Jejich časopis "El Amigo del Pueblo" (Přítel Lidu) vycházel od května do září 1937, celkem se objevilo osm čísel. V prvním čísle se na straně 4 nacházejí dva dlouhé články, osvětlující vztah Přátel Durrutiho k anarchistickému hnutí. Čteme:

"Představujeme se. Proč vydáváme tento časopis, co chceme a jakou cestou jdeme?
Neobjevili jsme se na veřejnosti v žádném případě proto, abychom zabředli do osobních sporů. Naše cíle jsou vyšší. Úspěch našich tužeb je měřen ve dnech triumfu a přinášení obětí pro naše myšlenky a touhy.
Cítíme silnou příchylnost k Národní konfederaci práce a Iberské anarchistické federaci. Hlásíme se však k těmto organizacím ze stejného důvodu, který v nás vyvolává jisté obavy, nutící nás postavit se některým urážkám, které považujeme za úmyslné a neopodstatněné."

V dalším čísle stálo na třetí straně velkými typy:

"Asociace Přátel Durrutiho se skládá z aktivistů CNT a FAI. Z konfederační organizace nás mohou vyloučit pouze všeobecná shromáždění syndikátů. Setkání lokálních a okresních delegátů nemají pravomoc vyloučit žádné soudruhy. Vyzýváme výbory, aby přednesly otázku Přátel Durrutiho na shromážděních, v nichž spočívá suverenita naší organizace."

Dodatek Přátel Durrutiho pro organizace anarchistického hnutí šel až tak daleko, že se pokusil o usmíření, jak můžeme číst v komuniké, vytištěném velkými písmeny v dolní části titulní strany třetího čísla:

"S ohledem na dohodu, dosaženou během pléna skupin FAI a s nadějí, že výbory CNT a FAI se zachovají stejně, stahujeme obvinění ze zrady, které se objevilo v Manifestu z Májových dnů.
Opakujeme, co jsme prohlásili na plénu, totiž, že slovu ´zrada´ jsme nepřipisovali zlý úmysl nebo nedbalost. Na základě této interpretace se stavíme jinak k použití slova ´zrada´ ve víře, že výbory rovněž stáhnou obvinění z toho, že jsme ´agenti provokatéři´, které neuváženě vyřkly.
Byli jsme první, kdo hovořil otevřeně. Čekáme, až výbory budou následovat tento příklad, doufejme že ve velmi blízké budoucnosti."

Příběh tohoto pokusu o kompromis se znovu objevuje v detailní formě v pátém čísle, vydaném 20. července, kde většinu třetí strany zabírá velevážná výzva. V textu, nadepsaném "Uskupení Přátelé Durrutiho pracujícím" je zřetelně popsán průběh konfliktu mezi Přáteli Durrutiho a oficiálními orgány CNT a FAI. Vidíme, jak navzdory jasným pozicím, přijatým po Májových dnech a navzdory všem slibům, nebyla nakonec svolána shromáždění syndikátů, aby prodiskutovala vznesené otázky a jakým způsobem výbory přijaly rozhodnutí vyloučit Přátele z organizace, navzdory skutečnosti, že proti tomuto kroku se stavěla celá Libertinská mládež a mnoho dalších aktivistů. Vyloučení, potvrzené Národním plénem regionálních organizací (Andaluská regionální organizace se postavila proti), bylo na úrovni syndikátů reálně provedeno jen velmi zřídka.
Výzva pracujícím, končící zvoláním "Ať žije sociální revoluce, ať žije anarchistický komunismus!", zdůrazňující sympatické přijetí myšlenek Přátel Durrutiho, takřka nebyla vyslyšena.
V dalších číslech El Amigo del Pueblo se nicméně objevily zprávy o významném nárůstu počtu předplatitelů, nových členech, vytvoření nových poboček Skupiny, ať už v konfederačních jednotkách nebo na různých místech v Katalánsku (například v Sansu, Torasse nebo Sabadellu). Na druhé straně třetího čísla a ve velkém rámečku dole na třetí straně se zase v krátkosti dozvídáme, že barcelonská lokální federace Libertinské mládeže a obranné výbory mládeže informovaly Regionální výbory CNT a FAI o tom, že souhlasí s interpretací Májových dnů, pocházející od Přátel Durrutiho. Vliv uskupení se však omezoval výlučně na Katalánsko a většina bojovníků z převážně anarchistických jednotek se ani nedozvěděla o jeho existenci. (18) Přátelům Durrutiho chyběly prostředky na vlastní zviditelnění. Otevřená i skrytá represe ze strany vlády a výborů CNT rychle vítězila.
Čtvrté číslo Amigo del Pueblo obsahovalo zprávu o uvěznění Jaime Baliuse (19), šéfredaktora časopisu a o policejním uzavření centra skupiny na Ramblas de las Flores č. 1.
Následující čísla byla většinou věnována odsuzování narůstajících represí a obtíží, provázejících vydávání časopisu. 21. září 1937 vyjelo z tiskárny poslední, osmé číslo.
Přátelé Durrutiho se tak nebyli schopni stát platformou pro anarchistickou opozici, řídce rozptýlenou v konfederačních členských masách a na frontě. Přinejmenším ale byli schopni zanechat proletariátu určité dědictví, sbírku analýz a programových návrhů, které musí být brány v potaz.

El Amigo del Pueblo
V této publikaci (20), z níž jsme již citovali, nacházíme jádro programu a analýz Přátel Durrutiho.
Máme k dispozici fotokopie osmi čísel tohoto časopisu, vyšlých mezi červencem a koncem září 1937. Bezpochyby v nich naleznete vše, ale protože musíme z prostorových důvodů učinit určitý výběr, soustředili jsme se na zásadnější články a ponechali stranou poněkud stranou polemické a apologetické články. O těch se však musíme přesto zmínit kvůli jejich četnosti a opakování. Na první pohled nás zaujme jejich zarputilost a styl, který by patrně překvapil většinu dnešních čtenářů.
Měli bychom upozornit na skutečnost - i když je platná stále méně a méně - že anarchistická literatura (a tím spíše publicistika než teoretické texty), často používá romanticko-revoluční lyrický tón. Mohli bychom citovat dlouhé exaltované pasáže, připomínající památku starověkého Říma nebo Francouzské revoluce. Španělština má navíc vrozené sklony k epickému projevu (21) a jazyk sám tíhne ke vzletnému a vášnivému výrazu. Bylo by však zcela nedostatečné pohlížet na věc jako na pouhý projev touhy nějakých aktivistů po vyjádření svých vzrušených pocitů. Jde o poslední záchvěvy určité epochy. Španělsko z roku 1936 bylo jedním z posledních příbytků povstalecké bouře, kterou Evropa zažila v 19. století.
Abychom se ale vrátili zpět k podstatnému, k základním otázkám, vybrali jsme určité články a seskupili je podle témat. Každému je věnován nadpis a poznámky ke zdrojovým textům.

Proč Durruti?
Předtím, než se budeme věnovat otázkám zásadního významu, zastavíme se u jedné, kterou naši čtenáři jistě mají právo položit a na kterou musíme odpovědět. Proč bylo použito Durrutiho jméno?
Společně s Franciscem Ascasem, který byl na stránkách El Amigo del Pueblo oslavován stejnou měrou, byl Buenaventura Durruti v roce 1936 nejpopulárnějším španělským revolucionářem. Ascaso padl 19. července 1936 v čele militantů CNT-FAI, beroucích útokem kasárny Atarazanas. Durruti odjel na Aragonskou frontu s kolonou milicionářů. Pak se vydal do Madridu, který byl bezprostředně ohrožen fašisty. 20. listopadu byl smrtelně zraněn za dodnes nevyjasněných okolností. Jeho život byl sérií dobrodružství a jeho smrt v Madridu z něj učinila legendu.
Pokud bychom se chtěli dozvědět více o epizodách jeho života a souvislostech jeho smrti, můžeme nahlédnout do knihy Abela Paze (viz bibliografie). Výše citovaná kniha Garciii Olivera je rovnocenným, doplňujícím a korigujícím zdrojem, odhalujícím méně příjemné stránky Durrutiho osobnosti. Musíme vysvětlit nejméně jeden k ní se vázající bod. Durruti, Ascaso a celá autonomní frakce "Solidarios" byli některými španělskými anarchisty ve 20. letech minulého století považováni za "anarcho-bolševiky". Byli totiž stoupenci revoluční aliance s jinými levicovými silami, neboť čistě anarchistická povstání byla podle nich odsouzena k nezdaru. Hovořili o vybojování "nového zřízení" a "zničení celé státní mašinérie." Takový pohled však nemusel mít nic společného s "vládní participací", navzdory tvrzením Caesara M. Lorenza v knize "Španělští anarchisté a vláda". Durruti se navíc do roku 1936 znatelně vyvinul.
Může někdo vůbec říci, jakým směrem by se Durruti vydal, kdyby smrt nepřišla tak brzy? Vše, co víme, je, že chtěl zmobilizovat všechny síly k porážce fašismu a vyjadřoval svoje pobouření a opovržení nad netečností a nedbalostí zázemí. Prohlášení, vydané krátce před smrtí (přetištěné ve třetím čísle El Amigo del Pueblo na straně 4), odsuzuje "malicherné vnitřní boje" a požaduje po předácích, aby se "chovali upřímně a vybudovali ekonomiku, schopnou snést vedení moderní války." Durruti žádá "účinnou mobilizaci všech pracujících v zázemí." Vyjadřuje výhrady vůči potřebě militarizace a ujišťuje o pevné disciplíně, panující na frontě.
Není vůbec jisté, že by Durruti plně následoval rozhodnutí aktivistů, kteří se v roce 1937 nacházeli již v radikální opozici proti vedení CNT a FAI. Můžeme ale pochopit, proč si ho tito lidé vybrali jako symbol zarputilého boje bez ústupků.
Titulní strana prvního čísla Amigo del Pueblo odhaluje mnohé. Je barevná a obsahuje pouze prohlášení a hesla, seskupená okolo portrétu Durrutiho, nesoucího vlajku CNT, "bandera roji-negra". Zde přinášíme podstatnou část prohlášení, jehož tón je plně v souladu s revolučně-lyrickým duchem, neoddělitelným od španělského anarchismu.

"Zahalen do záhybů černorudé vlajky, náš proletariát povstal, veden silnou touhou po absolutním osvobození.
V těchto vznešených dnech převládla postava jednoho muže. Buenaventura Durruti se vryl do srdcí zástupů. Bojoval za pracující třídu a zemřel za ni. Jeho nesmrtelná minulost je neoddělitelně spojena s tou černorudou vlajkou, která tak nádherně vlála v majestátním červencovém úsvitu. V jeho rakvi, kterou jsme vyzvedli na svá ramena, jsme ho zbavili jeho břemena. S touto vlajkou, nesenou v čele, buď zemřeme nebo zvítězíme. Neexistuje třetí možnost: buď vítězství nebo smrt."

Na spodním okraji stránky stojí velkými písmeny:

"Jsme provokatéři? Jsme nějaká stará špína? Ne! V našem čele kráčí Durruti! Jeho vlajka je i naše! Ať žije FAI! Ať žije CNT!"

Odhodlání hlásit se k Durrutiho památce (a zároveň odmítat obvinění z "provokatérství" a "nezodpovědnosti") je zjevné ve všech následujících číslech.
Měli bychom v tomto ohledu hovořit o kultu osobnosti? Odpovídá Amigo del Pueblo na tuto otázku?
Druhé číslo je více věnováno Franciscu Ascasovi, který je s Durrutim nerozlučně spjat v úctě, chované k němu španělskými soudruhy, neboť oba společně a nerozdílně prožívali události, poznamenávající jejich životy. Ve třetím čísle je však na druhé straně pod titulkem "Buďme jako hrdinové lidu," řečeno následující:

"... jsme si vědomi své pozice ikonoklastů. Buenaventura Durruti by byl nicméně pobouřen těmi, kteří bezostyšně překrucují jeho názory a myšlenky. Bez lyrického výraziva nebo oportunismu by se sám nekompromisně postavil proti agresivním koncepcím, které způsobily naši porážku v červencové revoluci.
Musíme pochopit, že napodobovat Durrutiho znamená nebýt ani váhavý ani slabý. Znamená to, že jsme uchopili zkušenost z červencového hnutí a po analýze došli k závěru, že kontrarevoluce se neprosadí, pokud se jí postaví naše koncepce a zodopovědnost."

Číslo pět se tématem zabývá znovu v obecnějším duchu. Článek, otištěný na straně 4 v "sekci myšlenek", nadepsaný "Žádné idoly, žádná svévolná rozhodnutí", je zřetelným komentářem, namířeným mimo Skupinu.
Jedna část se věnuje obraně Přátel Durrutiho a uskupení je popsáno jako "anarchistický subjekt, vytvořený ve stínu mizející slávy, kterou padlý předák zanechal po své smrti." Materiál podporuje oprávněnost boje proti "tradičnímu centralismu každé vlády a všech druhů státu" a proti "nemístnému" centralismu takzvaných anarchistů, kteří nařídili vyloučení Přátel Durrutiho z hnutí práce. Další část se zabývá "hrdinou" a deklaruje: "Stavíme se proti jakémukoli zbožšťování a kultu osobnosti." Ve vztahu k Durrutimu se uvádí:

"...dosáhl hrdinské slávy silou svého charakteru a emocí, ne pro své myšlenky. Vzhledem k jeho dokonalému idealismu poznamenáváme, že v anonymních masách se samozřejmě nacházejí další lidé, kteří sice nejsou považováni za symboly, ale kteří by mohli předčit našeho hrdinu."

Následující číslo (č. 6, 12. srpen 1937) se k této otázce vrací pod titulkem "Los Caudillos" (22). Odsuzované "vůdcovství" se však týká těch, kteří ovládají nejvyšší kruhy CNT a FAI. Jedná se o vůdcovství těch, kteří byli prefabrikováni tiskem a propagandou. Pokud jde o "hrdinu", mají se věci jinak:

"Neřekli jsme snad tisíckrát, že je na samotném lidu, aby si vybral vlastní představitele a pokud si přeje naslouchat někomu více než jiným, pak je to nutně jeho rozhodnutí? Je ale nepřijatelné vytvářet ´předáky´ pomocí inkoustu a rotačky.
Jeden předák padl na madridské frontě. Buenaventurovi Durrutimu se dostalo úcty lidu, protože jednal tak, jak si přál lid.
...Bunaventura Durruti byl předákem. Nestal se jím však pomocí podlézání. Do této úrovně dospěl v průběhu celého svého života, na ulici i v zákopech, zatímco ostatní, kteří se chtěli stát předáky, se poflakovali po halách grandhotelů vedle elegantních turistů."

To je vše, co můžeme objevit ve smyslu sebekritiky. V posledních číslech Amigo del Pueblo se tématu již nikdo nevěnoval.

Odsuzování ministerské kolaborace
V první části studie jsme se již dozvěděli, že významný počet anarchistických a konfederačních aktivistů protestoval proti ústupnickému duchu, který ovládal výbory, stojící v čele organizací.
Stoupenci vládní kolaborace se ale občas také vyjádřili jednoznačně. (23) Diego Abad de Santillan tak pronesl ohromující výrok, že nezbytná revoluce bude provedena masami a vláda zůstane jen dobrým nástrojem k vedení války. Dodal, že přítomnost revolucionářů ve vrcholném orgánu státní moci "nějakým způsobem" zabrání klást "nemístné překážky" do cesty uskutečnění lidových tužeb. D. A. de Santillan obhajoval tuto pozici v Soli (lidová zkratka pro deník Solidaridad Obrera) ze 16. dubna, pouhých několik dnů před Májovými událostmi. Zapomněl dodat, že představitelé CNT-FAI kolaborovali v rámci buržoazní vlády, která se neustále snažila omezit výdobytky pracujících (24) a která vyštvala POUM, aniž by proti tomu Garcia Oliver nebo Montseniová pozvedli hlas. Rovněž zapomněl specifikovat, jak centrální vláda v žádném případě nepodporovala snahy v oblasti zbrojní výroby v Katalánsku, skutečnost, že anarchistické kolony na aragonské frontě nedostávaly žádné nové zbraně a jak vláda následně, i když excelovala v posilování bezpečnostních složek v zázemí, neměla ani potuchy o tom, jak vést válku. Jak mohl D. A. de Santillan nevidět, že obrana pozic buržoazie postupuje každým dnem na úkor projektů, přijatých masami dělníků a rolníků, zatímco stalinisté rozšiřují svoji kontrolu nad represivními složkami a vytvářejí paralelní policejní síly?
Ministerská kolaborace měla kulminovat až v Májových dnech. Hlavním úkolem prvního čísla Amigo del Pueblo bylo osvětlit tuto skutečnost a zaujmout k ní soudržné stanovisko. Nedatované první číslo bylo vydáno zjevně ve spěchu a některé články byly takřka úplně vymazány cenzorem. Můžeme hodnověrně předpokládat, že bylo vydáno 15. května, protože přináší text z Barcelony, datovaný 11. května 1937.
Na první pohled je toto číslo zasvěceno oslavování Durrutiho památky. Ve skutečnosti je většinou zaměřeno na Májové dny. Na druhé straně, jejíž přinejmenším polovina byla znovu vymazána nesmiřitelným cenzorem, je debata bez váhání otevřena pomocí srovnání dvou manifestů - prvního, vydaného Regionálními výbory CNT a FAI a Libertinské mládeže a druhého, vydaného Přáteli Durrutiho. Manifest regionálních výborů představuje výzvu k jednotě pracujících navzdory provokacím a výzvu k politické upřímnosti v zázemí. Chválí "lidovou rozhodnost", která zastavila nepřátelské plány. Zmíněný nepřítel však není pojmenován a manifest se pokouší ospravedlnit politiku CNT a FAI po 19. červenci 1936, vydává umírnění současných požadavků za známku "velkorysosti a loajálnosti" a končí hesly "Ať žije revoluční spojenectví proletariátu! Pryč s kontrarevolucí! Ať žije jednota CNT-UGT, záruka triumfu války a revoluce!" Manifest se nezmiňuje o žádných konkrétních revolučních cílech a napomáhá udržovat stávající iluze, zvláště když si vzpomeneme, kdo byli vůdci UGT v Katalánsku, dále neobsahuje žádnou kritiku, namířenou proti vládě a vůbec nebere v potaz existenci ministrů za CNT. Manifest byl nevlastnějším výrazem dvojakosti a politického slabošství.
Co se týče manifestu Přátel Durrutiho, ten je zcenzurován mnohem radikálněji a odsuzuje iluze o antifašistické jednotě a zradu vůdců. Zde přinášíme nejvýznačnější pasáže (nadpisy jsou původní):

"Bylo řečeno, že červencové dny (1936) představovaly odpověď na fašistickou provokaci, ale my, Přátelé Durrutiho, jsme veřejně podpořili názor, že podstata oněch pamětihodných červencových dnů spočívá v touze proletariátu po úplné emancipaci.
Regionální výbor CNT se od nás distancuje
Distance ze strany takzvaných výkonných výborů nás nepřekvapuje. Již předtím jsme věděli, že tyto výbory jsou schopné pouze paralyzovat postup proletariátu. Až příliš dobře známe trientisty, kteří jsou členy Regionálního výboru.
My, Přátelé Durrutiho, jsme nalezli dostatek morální autority, abychom odsoudili jednotlivce, kteří zradili revoluci a pracující třídu z důvodu své neschopnosti a lehkomyslnosti. V okamžiku, kdy v naší cestě nestáli žádní další nepřátelé, nejen že vrátili moc zpět Companysovi a maloburžoazii, ba co více, vrátili kontrolu veřejného pořádku zpět do rukou valencijské vlády a bezpečnostních složek generála Pozase.
Zrada má ohromný rozměr, dvě nejzákladnější záruky pro pracující třídu, bezpečnost a obrana, byly naservírovány našim nepřátelům na stříbrném podnose.
Co dělat?
Navzdory dohodnutému příměří stále žije duch dní, kterými jsme právě prošli. Učinili jsme velkou chybu a dali našim nepřátelům čas na upevnění pozic. Poskytli jsme valencijské vládě šanci, aby kontrarevoluci vyslala posily.
Nevěděli jsme, jak provést účinný úder a v průběhu povstání nefungovala žádná koordinace.
Čekáme na budoucí události. Neztratili jsme odvahu. Naše revoluční morálka zůstává pevná. Nenecháme se umlčet údajně hrozícím útokem válečných lodí z anglické flotily, když ve skutečnosti demokratické mocnosti zcela beztrestně napomáhají fašistům.
...nesmíme propadnout slabosti, soudruzi!
Ať žije sociální revoluce! Pryč s kontrarevolucí!"

Na stejné straně stojí za ocitování článek, nazvaný "Komentáře":

"Přinášíme manifest, právě vydaný Regionálním výborem a stavíme proti němu manifest, vydaný naší skupinou před několika málo dny a také náš leták.
Zdůrazňujeme pro pracující, že ty samé výbory, které s námi během Májových dnů zacházely jako s provokatéry, již uznaly, že je třeba přijmout tvrdá a rázná opatření na obranu revolučních výdobytků.
Ve výše zmíněném manifestu spatřujeme mimořádně těžkou překážku, stojící nám v cestě. Stále věříme, že skutečný duch Májových dní je nevysvětlitelný, ale těšíme se ze skutečnosti, že samy události ve svém důsledku ukázaly, že chování výborů bylo mimořádně politováníhodné a špatné."

V témž čísle srovnal Euleterio Roig, jeden z význačných redaktorů, v článku na straně 3 "dvě data" - červenec 1936 a květen 1937. Zdůraznil, že zatímco příležitost, plynoucí z červencových dní roku 1936 již byla promrhána, Májové dny mohly znamenat návrat k revoluci. Zatímco byl ale červenec 1936 ztracen kvůli vlastní neschopnosti a nedostatku politické vize, což bylo označeno za "chybu", v souvislosti s květnem 1937 musíme naopak hovořit o "zradě" a článek končí konstatováním, že "hlavy viníků se musí kutálet v prachu."
Odsouzení ministerské kolaborace by nebylo úplné bez připomenutí, že předáci organizace vstoupili do Generalidad a centrální vlády ve chvíli, kdy pléna regionálních organizací CNT rozvíjela myšlenku proletářské jednoty na podkladě revolučních institucí, regionálních a všeobecných rad obrany. Tato byrokratické deviace je odsouzena v článku na straně 4 prvního čísla, který jsme již citovali v souvislosti s představením se Přátel Durrutiho. Článek konečně ještě zdůrazňuje fakt, že stránky tisku CNT jsou uzavřeny pro opoziční názory a z tohoto důvodu je potřebná publikace, schopná podpořit názory revoluční.

Postup kontrarevoluce
Jedním z úkolů které si předsevzali Přátelé Durrutiho, bylo odsuzovat kontrarevoluční kroky. Viděli jsme, že první číslo Amigo del Pueblo se tomuto tématu věnovalo v souvislosti s Májovými dny. Byly pozitivně hodnoceny ohrožené Lidové hlídky, kterým byl nabídnut prostor v časopise. Je odsuzováno zrušení Lidových tribunálů a obnovení starého soudního systému. Krátká zpráva oznamuje zavraždění Berneriho a Barbieriho. Nepozoruhodnější je oznámení o obětech Májových dnů: 500 mrtvých, 2000 zraněných a mnoho uvězněných revolucionářů.
Druhé číslo, které vyšlo 26. května, nese na titulní straně reprodukci velmi hezké rytiny, zobrazující v černé a rudé dobytí kasáren Atarazanas 19. července 1936 společně s portrétem Francisca Ascasa, který v boji padl. Pod rytinou a rámečkem, odsuzujícím cenzurní opatření, je poznámka, vyvedená v černých písmenech na rudém pozadí, obsahující tato slova:

"Stavíme se proti jakémukoli příměří. (25) Krev, prolitá španělskými pracujícími, je nepřekonatelnou překážkou, o kterou se roztříští machinace domácích politiků i celosvětové kapitalistické diplomacie.
Zvítězit nebo zemřít, třetí možnost neexistuje!"

Po obou stranách poznámky se nachází dva kratší články, zřetelně popisující nebezpečí příměří, umožňujícího obnovení "kastovních privilegií, proti kterým iberský proletariát povstal v památných červencových dnech." Z této situace by těžily evropské mocnosti, zvláště Francie a Británie, zatímco Hitler by dostal potvrzeny své zóny vlivu a bylo by uznáno dobytí Habeše Itálií. Zmíněné velmoci rozpoznávají

"...jasné nebezpečí, že naše touhy osloví párie ze sousedních zemí a otroky ze zámoří.
Proto mají fašistické státy a demokratické mocnosti zvláštní zájem na zmaření námi vedeného boje, který by se lépe řečeno měl nazývat ozbrojenou revolucí. My ale neustoupíme ani o krok."

Pod titulkem "Májové dny" je na druhé straně popisováno, jak PSUC organizovala provokace po dohodě s katalánskými stranami. Na čtvrté straně se pod titulkem "Kontrarevoluce stále postupuje", nachází několik článků, zaměřených se na nahrazení Larga Caballera ve funkci předsedy vlády Juanem Negrínem. Na této straně přitahuje naši pozornost nejvíce redakční komentář, neboť události mezitím prokázaly, že Přátelé Durrutiho měli pravdu. Zde jsou jeho hlavní pasáže:

"Krize ve valencijské vládě je logickým důsledkem předem připraveného plánu, jehož realizaci jsme spatřili po celém Katalánsku.
Tisk, který oslavoval uzavření ´příměří´, vytruboval do světa, že valencijská vláda se z Májových dnů vynořila s ještě silnější autoritoru. Nemělo by ale smysl, aby ze zásahu státních ozbrojených sil těžila vláda, složená z odborových svazů. (26)
Largo Caballero je v nemilosti…
…demokratické mocnosti, mající zájem na ukončení španělského konfliktu, chtějí připravit půdu pro složitý manévr. CNT představuje překážku pro jakýkoli kompromis. Valencijská vláda tedy musí být křehká jak sklo.
V čele této zásadní změny, kterou prošla španělská politika, stojí Španělská komunistická strana. Marxisté, kteří jsou marxisty jen podle jména, stáli za všemi kontrarevolučními machinacemi, které po nějakou dobu málem vypluly na povrch a zanechaly po sobě nesmazatelné stopy.
…nejdůležitějším aspektem vzniklé situace je pokračující výcvik nové armády, která od této chvíle již nebude mít nic společného s lidmi, kteří vyrazili do boje v prvních dnech naší revoluce, rozběsněni a vedeni ušlechtilou vírou ve spravedlivou věc proletariátu…
Další otázkou, bouřlivě diskutovanou během krize, je otázka odzbrojení zázemí, což se přímo rovná odzbrojení pracující třídy.
Odchod CNT z vládní úrovně nás nezarmucuje, nás - anarchistické a revoluční pracující. Představitelé CNT z vlády neodešli z principiálních důvodů, ale byli z ní vytlačeni okolnostmi.

Další články na stejné straně odsuzují "Vzkříšení parlamentu", který byl vyvolán z hrobu Negrínem, dále stalinistické zločiny, sympatie prokazované veškerým tiskem nové vládě, jíž je zcela podřízen a nakonec londýnské setkání mezi socialistickým ministrem Julianem Bestierem a britským ministrem zahraničí Edenem, načasované přesně na okamžik změn ve valencijské vládě.
Je již takřka zbytečné zdůrazňovat, že všechna čísla Amigo del Pueblo až do konce upozorňovala na zločiny, značící nástup kontrarevoluce. Uvedeme několik významnějších případů.
Na titulní straně třetího čísla je uvedeno, jak 24 hodin před vydáním příkazu o rozpuštění Lidových hlídek skupina policejních Útočných gard zaútočila na soudruhy z jejich řad. Jsou uvedena jména zavražděných soudruhů a blíže popsány okolnosti jejich smrti. S ohledem na toto téma bychom měli dodat, že jména zabitých aktivistů byla přinášena rovnou v několika číslech.
Rozpouštění Lidových hlídek pokračovalo, ať už představitelé CNT zůstávali ve vládě Generalidad nebo ji opustili, jak požadovali Přátelé Durrutiho. Jejich časopis rovněž protestoval proti pokračujícímu věznění antifašistických aktivistů, zatímco zadržení fašisté si užívají všech možných vymožeností a někteří již byli dokonce propuštěni výměnou za vstup do Komunistické strany (přesněji řečeno PSUC). Takřka neuvěřitelné skutečnosti se můžeme dočíst zvláště v šestém čísle, vydaném 12. srpna 1937, popisujícím životní podmínky antifašistických vězňů v novém barcelonském a starém madridském vězení, vyhrazeném zvláště pro pracující. Celá spodní polovina titulní strany je věnována tomuto tématu, stejně jako kritický článek na str. 2 a dlouhý materiál ze třetí strany, nadepsaný "Po květnových událostech: represe". V jednom z kratších příspěvků na druhé straně je uvedeno, že "v novém vězení fašisté mají pod takřka úplnou kontrolou spisovnu, jídelnu a téměř všechna oddělení. Ve vězení se slouží mše, zpívá fašistická hymna, zdraví se fašistickým pozdravem a je šířena fašistická propaganda se souhlasem PSUC, která si vybírá své členy z fašistických elementů. Mnoho jich již bylo propuštěno a přidalo se ke straně Comorery a Ovsejevka. Doplňme ještě, že ředitel věznice byl dosazen CNT!"
(Juan Comorera byl předsedou PSUC, Antonov-Ovsejenko byl sovětský konzul v Barceloně, pozn. překl.)
Ve stejném čísle je na čtvrté straně vznesena otázka zavraždění vůdce POUM André Nina. Špionážní proces proti POUM je odsuzován jako dílo Kominterny. Přátelé Durrutiho předvídají, že podobný hanebný manévr bude brzy použit proti aktivistům CNT a FAI.
Na konci čtvrté strany se časopis znovu věnuje problému stravování v novém barcelonském vězení a strana je uzavřena následující zvýrazněnou větou:"Pouze jeden jediný rok od červencových událostí je snazší osvobodit z vězení fašistu než dělníka. Za jednoho osvobozeného soudruha se ven dostane padesát fašistů."
Sedmé číslo Amigo del Pueblo je většinou věnováno odhalování nástupu kontrarevoluce. Na titulní straně je dlouhý článek o represích v Aragonu. Text podává detaily o útoku Listerovy divize (27) na družstva. Tyto úvahy byly doprovázeny zprávami o uzavírání center anarchistických organizací a uvězněním aktivistů, kteří byli členy Rady Aragonu, rozpuštěné Negrínovou vládou. Na druhé straně je uvedeno, že v Barceloně sedí ve vězení na 800 dělníků a orámovaný článek podává shrnutí, kam až se dostala kontrarevoluce v průběhu jednoho jediného roku. Zde je překlad:

"Pouhých třicet měsíců

1) Triumf proletariátu v červencových dnech
2) Kolaborace s maloburžoazií
3) Rozpuštění antifašistických výborů
4) Politická intervence SSSR v katalánské vládě
5) Smrt Buenaventury Durrutiho
6) Nástup kontrarevoluce
7) Bojkotování konfederačních kolon
8) Vydání města Malagy
9) Májové dny, příměří!
10) Negrínova vláda ve Valencii
11) Prezidentská vláda v Katalánsku
12) Zmizení Lidových hlídek a Obranných výborů
13) Veřejný pořádek a obrana převzaty kontrarevolucí
14) Vydání slévárny v Bilbau fašistům
15) Vraždění aktivistů revolučních organizací
16) Násilné represe proti proletariátu
17) Vězení přecpaná pracujícími
18) Vládní vězení!
19) Zmizení a smrt Andrése Nina
20) Útoky na družstva, syndikáty a kulturní centra
21) Zotročení revolučního tisku
22) Rozpuštění Rady Aragonu
23) Tisíce policistů, vybavených nadbytkem zbraní a zásob, zůstávají v zázemí a dostávají frontové příplatky
24) Alarmující nárůst cen základních životních potřeb
25) Azaňovi, Companysovi a všem velkým byrokratům se dostává zacházení, na které byli zvyklí v minulosti
26) Nedostatek základních životních potřeb. Profitéři revoluce se přecpávají v luxusních restauracích.
27) Mnoho lidí si sehnalo zaměstnání, která nejsou prací
28) Milicionáři dostávají špatnou stravu a plat jen velmi nepravidelně
29) Uznání náboženských práv
30) Ve Valencii byla poprvé veřejně sloužena mše"

Otázku kontrarevoluce není možné úplně zhodnotit, aniž bychom se podrobněji nevěnovali problému armády. Již jsme ukázali, že vláda se snažila seč jí síly stačily, aby nahradila milice pravidelnou armádou, nástrojem, zvláště odcizeným lidovým masám. Dlouhý článek, otištěný na čtvrté straně pátého čísla, datovaného 20. července 1937, nám umožňuje zjistit, jak daleko tento proces zašel od července 1936. Článek je charakteristicky nadepsán "Směrem k vytvoření armády kontrarevoluce." Zde jsou jeho hlavní body:

"Indalecio Prieto (socialista), ministr národní obrany, nařídil:
´Zaprvé: zůstává přísně zapovězeno pro všechny jednotlivce z řad armády, námořnictva a letectva, šířit propagandu s cílem přimět vojáky, poddůstojníky, velitele a důstojníky ke vstupu do určité politické strany nebo organizace pracujících. Zachováváme nejdůslednější respekt ke svobodě smýšlení našich bojovníků, ale na důkaz loajality postačí členství v nějaké antifašistické skupině nebo odborovém svazu.
Zadruhé: příkazy nebo pouhé návrhy, učiněné nadřízeným podřízenému, na změnu politické nebo odborové orientace, budou považovány za otevřené porušení služebních povinností a budou mít za následek odvolání z funkce toho, kdo se tak provinil, čímž nebude nijak dotčeno jeho následné trestní stíhání.´
…jedinou třídou, neschopnou se poučit z krvavých historických lekcí, je buržoazie. Dokonce i po rozsáhlých opačných zkušenostech včetně Francouzské revoluce a Carnotova příkladu, se stále rozhoduje pro vytvoření ´apolitické´ armády.
My se nenecháme ošálit mýtem nestrannosti, který se pokouší zakořenit zmíněný dekret. Všichni víme o popravách, uspořádaných Lísterem a El Campesinem, jejichž oběťmi stali lidé, patřící k našim organizacím. V armádě apolitismus dovoluje šíření tajné propagandy ve stejném duchu jako před 19. červencem. Jde o to, že buržoazie stále rychleji tlačí vpřed proces kontrarevoluce. Stojí před námi brutální hrozba pseudodemokratické diktatury, která se obrací proti revolučnímu proletariátu a zakazuje svobodné šíření našich myšlenek.
Naše hnutí se nijak nestaví proti těmto dekretům, hodným pouze sociálně-demokratického reformismu. Naši bojovníci jsou připoutáni k zemi přesně těmi uzurpátory, kteří v červenci tváří v tvář fašistickému nebezpečí zbaběle ustupovali a kteří dnes bez známky důstojnosti nebo kolektivní odpovědnosti útočí na revoluční bojovníky.
Naši vojenští vůdci to dobře vědí. Mohou však být sesazeni a stejně tak všichni, kteří přijali militarizaci jako prostředek koordinace sil pro vedení války, ale akceptují přitom všechny možné zákony, které v této oblasti nadekretuje buržoazie.
…Revoluční armádu ve službách osvobození proletariátu!!! Taková je naše rada. Musíme se bezodkladně vrhnout do práce a nedovolit vlastní váhavosti a nedostatku revolučních vizí, aby umožnily znovuzrození militarismu. Co se stalo fašismu, musí se stát i sociálně-demokratickému centralismu. Neprojdou! Smeteme je z povrchu zemského!"

Zde se dostáváme k další zásadní otázce, vztahu mezi válkou a revolucí a problému ozbrojené obrany revolučního území. Tento problém je diskutován v každém čísle El Amigo del Pueblo.

Válka a revoluce

V prvním čísle Amigo del Pueblo se na čtvrté straně nachází článek s jasným titulkem "Válka a revoluce". Zde jsou jeho hlavní myšlenky:

"…Od prvního okamžiku srážek s vojáky již nebylo možné od sebe oddělit válku a revoluci. Bylo by nespravedlivé myslet si, že náš Francisco Ascaso hrdinně padl pouze kvůli prosté touze bojovat. Francisco Ascaso obětoval svůj život, neboť věděl, že krev, prolitá jím a jeho soudruhy, kteří padli v oněch červencových dnech, přidá křídla revoluční bouři.
…jak ubíhaly týdny a měsíce, stalo se zjevné, že námi podporovaná válka proti fašistům nemá nic společného s válkou, kterou si navzájem vyhlašují státy.
…maloburžoazní politické strany a oficiální marxisté byli ti, kteří co nejdůrazněji oddělovali revoluci od války. Říkali nám, anarchistům, že musíme na uskutečnění revoluce počkat, až bude vyhrána válka. Říkali nám, abychom nebyli netrpěliví, že poté bude dostatek času na všechno. Mezitím se ale ti, kteří zastávali názor, že revoluce musí být odložena až na poválečnou dobu, snažili přisvojit si velitelské pozice a všechny mocenské páky tak, aby mohli revoluci zardousit už v kolébce.
My, anarchisté, nesmíme hrát hru těch, kteří předstírají, že naše válka je pouhou válkou za nezávislost, vykazující několik málo čistě demokratických aspirací.
Na tato tvrzení jsme my, Přátelé Durrutiho, odpověděli, že naše válka je sociální válkou.
Ozbrojený boj, vedený španělskými pracujícími, je identický s epickým příběhem pařížských dělníků, kteří v 18. století obětovali své životy v boji proti oligarchii korunovaných hlav. Naše válka může být přirovnána k Pařížské komuně. Naše válka vykazuje totožný sociální smysl, jako boj, vedený ruskými pracujícími proti celému světu.
Je nemožné hovořit o válce, aniž bychom se zároveň nedotýkali příčiny, která ji vyvolala. Někteří současní kritici se snaží prezentovat válku jako důsledek vojenského povstání. V podstatě je to pravda a jednalo se o akt legitimní sebeobrany, která v několika málo hodinách zachvátila celé Španělsko.
Musíme však uvažovat hlouběji. Španělsko je nemocné již po několik století. Musíme se vrátit k velmi starým událostem, abychom pochopili, že ve Španělsku vždy existoval konflikt, který maloburžoazie nebyla schopna vyřešit a který se nyní týká proletariátu. Střední třída se ukázala být neschopnou.
Přes značné časové období se od cádizských Cortesů nevyhnutelně dostáváme k 19. červenci, velevýznamnému datu. Není však možné říci, že pokud by vojáci nevytáhli do ulic, tak bychom se my, anarchisté, nechopili zbraní. Jsem si zcela jist, že pokud by generálové-profesionální vrazi, nevyprovokovali tuto krvavou válku, ke konfliktu by došlo stejně… Nadbytek politických důvodů poukazuje na skutečnost, že pracující třída dnes bojuje, aby porazila své odvěké nepřátele, kterými jsou velkostatkáři, církev, vojáci, finanční kapitál a spekulanti. Pracující rovněž bojují za odstranění státních struktur, jejichž moc využívala maloburžoazie, aby mohla uhájit několik málo svých privilegií. K těmto nepřátelům proletariátu musíme ještě přidat mezinárodní kapitál, který španělskému fašismu poskytuje neomezenou podporu.
Je možné vůbec po devíti měsících války, která sadisticky zabíjí naše ženy a děti, tolerovat řeči o tom, že revoluce se odsouvá na později?
…Ne! Bojovníci-pracující, kteří se obětují v zákopech, nesdílejí tento kontrarevoluční pohled na věc."

Dilema válka nebo revoluce je rovněž zpracováváno poněkud jiným způsobem v druhém čísle. Článek na třetí straně, stále nazvaný "Válka a revoluce", odsuzuje ziskuchtivost a hrabivost, vládnoucí v zázemí, zatímco milicionáři na frontě postrádají takřka vše. Text odsuzuje ohromné platy a funkční požitky, přiznané prezidentovi republiky Azaňovi, Companysovi, soudcům a poslancům centrálního i katalánského parlamentu, scházejícím se jednou za měsíc. Odsuzuje velkoburžoazii, která vysílá své představitele, aby si pohodlně žili v Paříži, odsuzuje zisky válečných kšeftařů, nových zbohatlíků. Odsuzuje "nárůst používání taxíků byrokraty, zločinci, prostitutkami, všemi, kteří navštěvují luxusní obchody, kabarety a taneční podniky, zatímco na pracující těžce doléhají strasti každodenního života a milicím chybí palivo i zásoby. K dovršení všeho valencijská vláda, organizující pouliční sbírky na podporu válečného úsilí, celou dobu splácí dluhy, které předchozí buržoazní vláda nadělala u anglických finančníků."
Článek na praktických příkladech ukazuje, že je nezbytné socializovat společenské bohatství, svěřit vše do rukou kolektivního vlastnictví ve službě boji a dochází k závěru, že válka nemůže být oddělena od revoluce.
Toto téma je vzneseno v každém čísle El Amigo del Pueblo prostou a jasnou formou nebo ve vztahu k ostatním problémům, jak jsme již viděli v analýze eskalace kontrarevoluce. Zmíníme se ještě o dlouhém článku z druhé strany šestého čísla, znovu nazvaném "Válka a revoluce". Věnuje se již sneseným důkazům a my zdůrazňujeme jen několik vět, které se nám zdají významné. Článek se staví proti "válečným výzvám", jejichž pomocí "marxističtí vůdci, kteří vůbec nejsou marxisty, podvádějí lid" a zdůrazňuje výzvu "Válku a revoluci!", která je jediná schopná zmobilizovat pracující masy a nutně znamená "revoluci v ekonomice, revoluci v politice, revoluci v armádě." Jedná se tedy o otázku celistvého revolučního programu a rovněž zrádný problém obrany revoluce, revoluční armády, lidu ve zbrani a militarizace.
Ozbrojený boj, vedený milicemi v prvních několika týdnech, nepředstavuje žádný teoretický problém, neboť byl výrazem revoluční sebeobrany. Boj, vedený revolučními oddíly, byl formou přímé akce lidu ve zbrani. Militarizace se objevila v souvislosti s nezbytností úzké koordinace velkých jednotek.
Musíme uvést, že tento termín, zatížený buržoazními konotacemi, byl prosazován těmi společenskými sektory, které si přály obnovení existence pravidelné armády klasického typu. Přátelé Durrutiho neunikli obtížím, provázejícím nalezení řešení, které by bralo do úvahy nezbytnost vést moderní ozbrojený konflikt velkého rozsahu a zároveň uchránit revoluční charakter boje.
Nepřátelství Přátel Durrutiho vůči militarizačním opatřením vlády se v našich citacích již projevilo, ale v pátém čísle Amigo del Pueblo je tato otázka rozebírána skutečně podrobně. Nalézáme zde přesné návrhy, učiněné 16. ledna 1937 milicionáři z Durrutiho kolony, aktivisty, tvořícími většinu členské základny Přátel Durrutiho. Tito bojovníci drželi sektor Gelsa, patřící k Aragonské frontě a patřili k různým jednotkám, setninám, kulometným rotám, dělostřeleckým bateriím apod.
Pod titulkem "Problém militarizace" se nachází text výzvy k "soudruhům, ke konfederačním kolonám". Pro čtenáře dosud neseznámené s tématem zdůrazňuji, že klást důraz na organizační strukturu, když panuje zoufalý nedostatek válečného materiálu, znamená špatně pochopit celý problém. Organizační otázka však není v žádném případě odsunuta stranou, zvláště co se týče "spojeného kolektivního velení" Aragonské fronty.

"My jako aktivisté navrhujeme následující schéma organizace konfederačních kolon, které podle nás vyhovuje našemu anarchistického přesvědčení.
Roty budou vytvořeny následujícím způsobem - 4 družstva po 12 vojácích, což se rovná 48 vojáků, tvoří četu. - Čtyři čety po 48 mužích, což se rovná 192, tvoří rotu. - Prapor se skládá ze tří rot pěchoty a jedné roty specialistů. Rota specialistů (kulomety, minomety, pěchotní děla), se bude skládat z 84 mužů a společně se třemi rotami pěchoty vytvoří prapor, složený z 660 mužů. - Pluk se bude skládat ze tří praporů, majících dohromady 1980 mužů. - Brigáda bude složena ze dvou pluků pěchoty, pak z jízdy, dělostřelectva a speciálních jednotek. - Divize se bude skládat ze dvou brigád.
Všem zmíněným jednotkám budou velet techničtí specialisté, kteří vychodili zvláštní válečné školy. Postaráme se o to, aby tito specialisté na Aragonské frontě pocházeli, kdykoli to bude jen trochu možné, ze zvláštních válečných škol Libertinské mládeže.
V každé této jednotce bude politický delegát, zvolený jejími členy, mající pravomoc nad administrativou a záležitostmi bojové morálky, nezasahující do vymezené působnosti technických specialistů.
Nebude akceptováno zavedení žádných distinkcí, odlišujících různé postavení. Technický specialista bude moci být odvolán na žádost jednotky, přednesenou před tribunálem příslušné roty, praporu atd.
Výbor praporu se bude skládat z delegátů rot, výbor divize z delegátů pluků a výbor jednotného velení Aragonské fronty se bude skládat z delegátů divizí.
Na základě těchto záruk reprezentativnosti, zdola až nahoru k jednotnému velení Aragonské fronty, nebude dovoleno diskutovat vydané operační rozkazy. Budou ustaveny tribunály na projednávání disciplinárních prohřešků v rámci roty, pokud budou obvinění zanedbatelná a na úrovni divize, pokud budou vážná. Tyto tribunály se budou skládat z politických delegátů. O vině ve smyslu obvinění se bude rozhodovat podle nejvyšších standardů spravedlnosti a v případě jakékoli pochybnosti se bude rozhodovat ve prospěch obviněného."

Tento text, i když poněkud nedopracovaný, můžeme považovat za seriózní snahu smířit potřebu vést koordinovaný ozbrojený boj s odmítnutím důvěry vojenskému formalismu a předstírané apolitičnosti.
Článek se ve skutečnosti přidržuje tezí Camilla Berneriho o militarizaci (28) a v osmém, posledním čísle, které vyšlo 21. září 1937, velký zvýrazněný článek na čtvrté straně, nadepsaný "Konfederační armádu!", trvá na nezbytnosti politicky orientované armády.

"Revoluční armáda je revolucí ve zbrani. Její příslušníci jsou sami revolucionáři, kteří za revoluci zuřivě bojovali od prvního okamžiku.
Pokud má zůstat nejbojovnějším příbytkem revoluce, musí být i nadále věrna svému zásadně revolučnímu charakteru. Pokud z armády vymizí revoluční duch, stane se válečným nástrojem profesionální povahy, který v důsledku zradí samotnou revoluci.
Historie nám poskytuje příklad francouzské armády, vytvořené Konventem. Spojení dobrovolníků a řadových jednotek revoluci neohrozilo, tak rozšířený byl duch sansculottů. Jakmile byl ale nastolen profesionální duch, což znamená hierarchie a ambiciózní velitelé, armáda, původně bojující za rozšíření lidských práv, se stala hračkou v rukou generála-dobrodruha a válečného štváče.
V SSSR se stalo přesně to samé. Zocelení vojáci z petrohradských dělnických ghett, kteří způsobili, že celý svět vzrušením téměř nedýchal, nejsou nic více než pouhou vzpomínkou. Revoluční duch několika prvních dnů se proměnil do klasické profesionality, kteří posloužila pouze Stalinovým záměrům.
Dlouhé trvání a intenzita války vyžadují rozsáhlé mobilizace lidských sil. Měli bychom si ale vzpomenout, že naše armáda vznikla jinak. Byla zrozena v červenci u Atarazanas, na Parallelu a na třídě San Pablo, kde lidé v košilích, roztřesení, ale naplnění zuřivostí, bojovali a stali se skutečnými vojáky revoluce.
CNT by měla mít vlastní armádu. Nadšení, panující již v prvních minutách, by nám umožnilo vytvořit vlastní armádu a vyhnuli bychom se tak pokřivení základu a podstaty července 1936.
Instrukce, vydané z Valencie, zakazující propagaci v armádních řadách, jsou pouhým mýtem. Vojáci revoluce musí hovořit o revoluci a jejích idejích. Abyste se vyrovnali s tvrdostí služby v poli, abyste vyskočili ze zákopů a rozběhli se do protiútoku pronásledovat nepřítele a vrhli se do terénu, pokrytého kulometnou palbou, potřebujete mít nějaký ideál, prociťovaný s hlubokou vášnivostí a hlubokým revolučním přesvědčením.
My, soudruzi ze CNT, kteří jsme prolévali krev na Aragonské frontě, jsme si uchovali nedotčené posvátné principy sociálního osvobození. Řady konfederačních kolon musí být zpevněny právě v jejich jménu.
V červenci jsme nebyli schopni vytvořit armádu konfederace a stejně tak i v květnu. Udělejme tedy dnes vše, co je v našich silách, aby se divize CNT staly armádou revoluce a její zárukou."

Texty, které jsme právě přeložili, později najdeme shrnuté v programových návrzích, předložených Přáteli Durrutiho. Než ale začneme rozebírat zásadní otázky jejich programu, musíme se ještě věnovat dalšímu význačnému rysu teoretického úsilí, vynaloženého Přáteli Durrutiho - vztahům mezi revolucionáři a maloburžoazií.

Maloburžoazie a revoluce
Na předcházejících stranách si čtenář mohl mnohokrát povšimnout, že problém vztahů s maloburžoazií a jejími politickými představiteli byl neustále jedním z úhlavních zájmů Přátel Durrutho. Podle našeho názoru je nezbytné ocitovat hlavní pasáže článku ze třetí strany čtvrtého čísla časopisu, vydaného 22. června 1937, nazvaného "Maloburžoazie a revoluce".
Poté, co poukázal na skutečnost, že takzvaně marxistické strany ("které jsou marxistické jen podle jména"), jako například PSUC, jsou ve skutečnosti ochránci maloburžoazie, i když se vydávají za představitele proletariátu, autor si stěžuje na skutečnost, že jasně proletářské organizace s dobře známou revoluční minulostí v otázce maloburžoazie rovněž přijaly dvojaké pozice.
Pokračuje:

"Maloburžoazie…musí být radikálně potlačena, a to nejen její politické vedení, ale rovněž autonomní kontrola, kterou si udržuje v ekonomické oblasti díky benevolenci našich organizací.
Tato třída, jejíž egoismus je přímou příčinou všech deformací existujícího sociálního pořádku, velmi dobře ví, že pokud by revoluce měla triumfovat (což v našem případě znamená proletářská revoluce), její privilegia a další výhody budou automaticky potlačeny. Za panující situace není maloburžoazie slepá k tomu, že domácí fašismus jí stejně jako ten zahraniční poskytuje všemožné záruky udržení pozic a nároků.
Konkrétně to znamená, že maloburžoazie má blížeji k Frankovi než republice a o revoluci ani nemluvě.
…maloburžoazie představuje ve všech rovinách nebezpečí pro postup revoluce a pokud se nám nepodaří zneškodnit její útočné a obranné mechanismy, vystavujeme se riziku, že revoluce může být přičiněním reakcionářských aktivit maloburžoazie zlikvidována ještě v plenkách, poté, co byla zahájena za cenu velkých obětí.
Jak jsme ukázali výše, maloburžoazie má blíže k fašismu, než těm, kteří podporují revoluční názory pracujících. Následkem toho maloburžoazie sabotuje ekonomiku a bude tak činit, dokud jí to budeme tolerovat - což znamená to samé, jako sabotovat revoluci.
Malý průmysl a provozovny jsou v rukou buržoazie zbraněmi, kterými fašismus míří na sociální revoluci. V našem vlastním domě tolerujeme přítomnost nepřítele, vybaveného útočnými zbraněmi, neboť ekonomika je rovněž válečným nástrojem. Franko s námi bojuje tváří v tvář, ale rovněž nám vráží dýku do zad. Povězte, z koho jiného se skládá pověstná pátá kolona v zázemí, o které při jedné příležitosti hovořit generál Mola, než z maloburžoazie? Z aristokracie? Z velkokapitalistů? Ti první zmizeli a druzí byli potlačeni. Ti nemohou vytvářet pátou kolonu. Kdo jsou tedy jejími členy? Opakujeme - není pochyb o tom, že se jedná o maloburžoazii.
…nepřijímáme dvojaká a zmatená stanoviska. Naše síla spočívá v autentickém proletariátu. Maloburžoazie se staví proti nám, což znamená, že se staví proti revoluci. Maloburžoazii bychom neměli za nic děkovat, ale bojovat proti ní a eliminovat ji. To, že se jistá antifašistická uskupení propůjčila k jejímu vychvalování a začala bezpodmínečně vystupovat na její obranu, by nás nemělo překvapit. Tato pozice je zároveň nejvýstižněji charakterizuje a dokazuje, že jsou nepřátelé pracující třídy. Ani CNT ani FAI nesmí přímo ani nepřímo zastávat tuto pozici, nebo ještě hůře, zůstávat tváří v tvář tomuto problému pasivní a nerozhodné. Musíme s touto třídou veřejně i skrytě bojovat až do její úplné eliminace. Právě ona stojí za zvyšováním cen základních životních potřeb a nezastaví se před ničím, aby se ještě více obohatila. Stojí na straně svých politických představitelů, kteří používají nesmyslné a tendenční argumenty. Nenávidí revoluci a usilovně pracuje všemi dostupnými prostředky, aby zabránila jejímu triumfu. Sabotuje revoluční ekonomiku a spekuluje s nejvíce potřebným zbožím. Tvoří řady páté kolony. Pokud jednoho dne fašismus naneštěstí zvítězí, z jejích rad budou ukazovat udavačské prsty. Pokud to bude možné, co nejzuřivěji se obrátí právě proti proletariátu. Musíme tedy proti ní bojovat a eliminovat ji…"

Ve stejném čísle na spodní části poslední strany odsuzuje redakční komentář, nazvaný "Nová fáze revoluce", nejen maloburžoazii, ale i zmatené pozice CNT a FAI.

"Nebyli jsme dostatečně moudří, abychom smetli maloburžoazní politické strany, které, oděny v šarlatu, se připravují, aby zkřížily cestu povstaleckým pracujícím.
Způsob, jakým se zacházelo s maloburžoazií, velmi poškodil tužby pracujících. Politicky a vojensky dobře zorganizovaná buržoazie bojuje, aby nás zatlačila zpět do situace, existující před červencovými dny. Jak postupujeme v analýze regrese, následující po prvních dnech proletářského povstání, odhalujeme celou řadu protikladů, ke kterým osudově prostě muselo dojít z toho jednoduchého důvodu, že jsme stále zapřaženi do kočáru maloburžoazie.
Májové boje vykazovaly stejné vlastnosti jako červencová exploze. Nevěděli jsme, kterým směrem vlastně jdeme! Věděli jsme pouze to, že nepřítel nás chce obrat o červencové výdobytky, a tak jsme se postavili na jejich obranu. Chyběla nám ale vůdčí idea, která v oněch vrcholných okamžicích mohla rozhodnout.
Květnová ozvěna se již začíná ztrácet. Brzy se promění v pouhou vzpomínku…
Stojí před námi dvě nepopiratelné skutečnosti. První je ekonomická, druhá je politická. Co se týče španělské ekonomické otázky, máme k dispozici odborové svazy, vykazující nepopiratelně vysokou konstruktivní schopnost, což je zcela mimo diskusi. Co se týče sociálních a lokálních struktur, komuna je nejvhodnějším nástrojem osvobození každodenní práce jak na venkově, tak ve městech.
Musíme se však navíc shodnout i v jedné zásadní otázce. Ustavení Revoluční rady je nezbytné. Tato Rada by neměla zasahovat do fungování odborových svazů a komun. Tato Revoluční rada by měla být demokraticky zvolena pracující třídou."

Poslední odstavec je velmi důležitý. Upozorňuje na začátek pokusu o analýzu, které se Přátelé Durrutiho věnovali v následujících číslech Amigo del Pueblo, neboť události Májových dní už nepoutaly jejich pozornost.

Revoluční teorie a program
Pozice Přátel Durrutiho se vzhledem k dosud probíraným otázkám, neodvozují pouze od teoretických úvah, ale představují odpovědi na otázky, nastolené probíhajícími událostmi.
Titulní strana čtvrtého čísla je zčásti věnována přesné prezentaci řady konkrétních návrhů. Zde je úplný překlad:

"My - agenti provokatéři a nezodpovědné živly, navrhujeme:
- Správu ekonomického a sociálního života prostřednictvím odborových svazů
- Svobodné komuny
- Armáda a bezpečnostní síly musí být kontrolovány pracující třídou. Rozpuštění státních ozbrojených složek. Uchování Obranných výborů a Rad obrany.
- Zbraně musí mít ve své moci proletariát. Pušky jsou konečnou zárukou revolučních výdobytků. Nikdo jiný než pracující třída by k nim neměl mít přístup.
- Zrušení hierarchií. Nepřátelé proletariátu by měli být naveleni do pracovních praporů.
- Povinné členství v nějakých odborech. Dělnická banka. Konec s potřebou doporučení kvůli získání nové práce.
- Socializace všech výrobních prostředků a distribuce. Boj na život a na smrt s fašismem a jeho propagandisty. Vyčištění zázemí. Vytvoření místních výborů.
- Okamžité zavedení rodinné mzdy bez byrokratických výjimek. Válka a revoluce se musí všech týkat stejně. Potlačení buržoazního parlamentu, zrušení pasů.
- Mobilizace proti kontrarevoluci.
- Naprostá neposlušnost vůči státním represivním zásahům jako uplatňování cenzury, odzbrojování pracující třídy nebo konfiskacím radiových stanic.
- Rozhodná opozice k místní samosprávě, přebírající pod svoji kontrolu výrobní prostředky, pokud to nebude znamenat, že se octnou pod naprostou kontrolou pracujících.
- Návrat k převládajícímu revolučnímu duchu našich organizací.
- Totální opozice vůči vládní kolaboraci, která je, jak ukázaly události, protikladem emancipace proletariátu.
- Boj až do úplného vyhlazení proti spekulantům, byrokratům a těm, kteří způsobují zvyšování cen základních životních potřeb.
- Pohotovost pokračovat ve válce navzdory jakémukoli příměří."

Je zřejmé, že tento seznam spojuje programové body, které nebyly všechny stejně podrobně prodiskutovány. (29) Další čísla časopisu nám poskytují více detailů.
Páté číslo, vydané 20. července 1937, se jako celek nachází na vysoké teoretické úrovni a přináší jednoznačnou odpověď na vznesené otázky. Úvodník z titulní strany je bezpochyby nejpropracovanějším textem z provenience Přátel Durruitho. Zde jsou nejvýznamnější pasáže:

"Směr, který události nabraly po Májových dnech, oplývá poučeními. Došlo k viditelné transformaci poměru sil, projevenému v těchto dnech. Gigantická masa, soustřeďující se okolo CNT a FAI před rokem, utrpěla viditelnou porážku. Masy se ale nevzdálily revolučnímu duchu kvůli vnitřním dispozicím konfederační organizace nebo vlastní anarchistické organizace. (30)
Propadající se spirála událostí může být jednoznačně připsána nepřítomnosti konkrétního programu, nedostatku několika bezprostředních výdobytků a skutečnosti, že jsme se chytili do osidel kontrarevolučních sil právě ve chvíli, kdy se okolnosti významně rozvinovaly pro dovršení tužeb proletariátu. Následkem toho, že jsme červencovému plánu neponechali volné pole působnosti na základě jasné a třídně podmíněné orientace, je to, že jsme umožnili nastolení maloburžoazní nadvlády. Nedošlo by k tomu, pokud by z konfederačních a anarchistických kruhů vzešlo jednohlasné rozhodnutí dosadit proletariát na místo toho, kdo rozhoduje o osudech naší země.
Neexistovala ale žádná vize toho, co máme učinit. V červenci jsme nepochopili, o jak rozhodující okamžik se jedná. Měli jsme obavy. Děla cizích válečných flotil vyvolávala zbabělost u stále většího procenta aktivistů. Poskytli jsme volný prostor proudům, které se později postavily proti revolučním organizacím s úmyslem přehodit výhybku reakčním směrem.
Nemyslíme si, že chyby mohou být připsány pouze jednotlivcům. Máme sice k dispozici dostatek důkazů, poukazujících na to, že osobní nemorálnost jistě přispěla k vyústění některých událostí, ale hlavní příčinou, která způsobila zákonitý pád revoluce, mající sílu se vymanit zpod kurately několika neschopných lidí, je podle nás absence vůdčí vize, která by jasně vyznačila budoucí cestu.
Improvizace vždy přinášela jen žalostné výsledky. Naše přesvědčení, že sociální vývoj se může zdárně odvíjet bez přítomnosti převažující síly, žárlivě střežící revoluční zásady, bylo úplně popřeno. Rozhodujícím faktorem v červencových událostech bylo, že CNT a FAI jednaly natolik stupidně, aby uvěřily, že revoluce sociálního typu může sdílet své ekonomické a sociální aspekty s nepřátelskými elementy. To byla největší chyba, protože posílila maloburžoazii, která se zuřivě obrátila proti pracující třídě jakmile obdržela zřetelnou podporu od údajně demokratických mocností ve formě politiky nevměšování. V květnu se rozpoutal totožný konflikt. Znovu byla v sázce kontrola nad směřováním revoluce. Totožní jednotlivci, kteří se v červenci třásli při pomyšlení na zahraniční intervenci, během Májových dnů spáchali strategickou chybu, která vyústila v osudové ´příměří´. Chybu, která se navzdory dojednanému míru přeměnila na proces pomalého odzbrojování a nemilosrdné represe proti pracující třídě.
Poukázali jsme na důvody. Máme k dispozici mnoho důkazů. V průběhu červencových dnů jistí aktivisté, podílející se na práci hybridních institucí, veřejně prohlásili, že se musíme vzdát anarchistického komunismu.
To, čemu nemůžeme porozumět, je skutečnost, že ihned po tomto odvolání zásad nedošlo z jiné strany k jejich kategorickému opětovnému potvrzení.
Na základě výše řečeného, na základě toho, že jsme odsunuli stranou svůj program, to jest anarchistický komunismus, jsme se úplně vzdali svým nepřátelům, kteří od té doby prosazovali a prosazují svůj program a svoje instituce. V této chvíli byly položeny základy naší marginalizace, neboť jsme se vzdali vítězství ve prospěch stran, proti kterým jsme dříve tak zuřivě bojovali. Zbaběle jsme se vzdali možnosti stát se pány situace právě ve prospěch těchto stran. Nedostatek třídního uvědomění přispěl k úpadku, jehož jsme dnes svědky. V rozhodujících projevech zazněly výrazy s kontrarevolučními důsledky. Ve svých činech jsme vždy zaostávali za maloburžoazií, ale o veřejných záležitostech měla v absolutním slova smyslu přece rozhodovat organizace, mající většinový podíl na červencových událostech. Co se týče maloburžoazních politických stran, tak ty měly být smeteny v červenci i v květnu. Myslíme si, že každá jiná skupina by se v situaci, kdy byla v takové absolutní většině jako my, sama učinila pánem situace.
V předcházejícím čísle našeho časopisu jsme nastínili určitý program. Obhajujeme nutnost ustavení Revoluční rady, kontrolu odborových svazů nad ekonomickými otázkami a svobodné organizování komun. Naše uskupení chtělo poskytnout určitý příklad, protože za podobných okolností už bychom nikdy neměli postupovat tak, jako v červenci nebo květnu. Možnost triumfu spočívá v existenci programu, který musí být bez váhání podpořen silou zbraní.
Navzdory nahromaděným chybám jsme si jisti, že proletariát se dříve či později znovu projeví. My však musíme být připraveni v případě jakékoli naskytnuvší se příležitosti neupadnout do stejných obav a slabostí, které vyvolaly současnou situaci, zatíženou zásadními problémy.
Bez teorie nemůže zdola přijít žádná revoluce. My, Přátelé Durrutiho jsme vyjádřili své myšlenky, které mohou být samozřejmě poopraveny v závislosti na velkých sociálních pohybech, ale které jsou pevně zakořeněny ve dvou základních věcech, bez nichž se neobjedeme - a to jsou program a zbraně.
Musíme se snažit dosáhnout přijetí prozíravých rozhodnutí v syndikátech a na pracovištích. Musíme se snažit, aby naše návrhy převážily. Bez planého pochybování a poraženectví připravujme pracující třídu na to, aby příště již od první chvíle byla natolik moudrá, aby se vyhoupla do pozic, o které přišla zoufalým způsobem kvůli nedostatku revoluční teorie."

Úvodníky dalších čísel, tedy posledních tří, se znovu zabývají tématem nezbytnosti revoluční teorie a programu. V sedmém čísle z 31. září byl jeden takový článek pod titulkem "Hořká zkušenost" a v osmém čísle další "Abychom triumfovali, potřebujeme program." Tyto články však nepřináší nic nového. Na druhé straně, šesté číslo z 12. srpna 1937 se detailně zabývá jedním ze základních bodů programu Přátel Durrutiho, a to v úvodníku "Nezbytnost Revoluční rady." Text přináší další poznatky a je nezbytné přeložit jeho hlavní body.

"Jedná se o jeden aspekt, který považujeme za nejvýznačnější stránku této koncepce…vzhledem k obraně revoluce.
My, aktivisté CNT a FAI, sdružení v Přátelích Durrutiho, jsme silně přesvědčeni, že v průběhu horečnatých dnů povstalecké bouře musíme dohlížet na čistotu revoluční podstaty a jsme zcela přesvědčeni o tom, že po určitou dobu musí existovat vůdčí síla, schopná nasměrovat rytmus revoluce na cestu, která se vždy objeví ihned v prvních chvílích.
…Pokud uznáme tuto tezi, musíme konkrétně hledat způsoby, jak nastínit strukturu této instituce, vůdčí síly a obránce revoluce.
Státotvorné formy se všemi svými komplikovanými ozubenými kolečky a převodovými mocenskými pákami zcela selhaly. Státní mašinérie se zadusila. Není schopna zajít dále než za vytváření nových výhod pro privilegované a obhájce několika málo zlepšení, zasahujících pouze nevelký okruh lidí. Nově zrozená společnost musí správně fungovat na základě zásad, umožňujících nám čestně se vyrovnat se sociální sférou způsobem, slučitelným s úsvitem nové éry lidstva.
Vytvoření Revoluční rady je nevyhnutelnou nezbytností. Tato rada bude tvořena autentickými představiteli pracujících, kteří vyšli do ulic se zbraní v ruce. Lidé z barikád jsou ti, kdo stojí na straně revoluce a jediní, kteří nezaprodají ani nezradí plody jejího triumfu.
…délka období pokusů a omylů, kterým revoluční pracující musí projít, bude záležet na době, za kterou se nové společenské zřízení stihne upevnit.
…v červenci byl vytvořen antifašistický výbor, neodpovídající historickému rozměru oné vzrušené hodiny. Jak mohl podpořit ducha, vzniklého na barikádách, když v něm vedle sebe zasedali přátelé i nepřátelé revoluce? Antifašistický výbor nebyl vzhledem ke svému složení reprezentativním představitelem červencového boje.
Je nezbytné obsáhnout nejživější tužby, které se objevily na ulici. Pokud připustíme, aby byly již v prvních okamžicích pokřiveny, je jisté, že degenerace, která se ukázala v zárodečném stadiu, se bude s postupem času stále šířit. Není pochyb o tom, že pokud si revoluce na počátku udrží jasné a moudré směrování, dosáhne cílů, v jejichž jménu bylo ztraceno tolik životů.
V obyvatelstvu existuje jistá část, která, zatímco se smíří s novým stavem věcí, je vedena pouhým instinktem přizpůsobit se. Takové jednotlivce můžeme najít i v syndikátech a na pracovištích. V nových institucích těmto lidem nemůžeme umožnit zastoupení, neboť jsou podle nás odtrženi od revoluce. V žádném případě bychom pak neměli svěřovat odpovědnost do rukou známých nepřátel.
Z výše zmíněných důvodů se stavíme na stranu názoru, že jedinými, kdo bude moci participovat na Revoluční radě, budou městští a venkovští pracující a bojovníci, kteří v rozhodujících okamžicích konfliktu prokázali, že jsou na straně sociální revoluce."

Co se týče dvou dalších základních programových bodů, týkajících se role odborových svazů a komun, podíváme se blížeji na dva články. Ve čtvrtém čísle, vydaném 22. června 1937, se na třetí straně dočteme pod titulkem "Municipalizace a militarizace", že státotvorné síly v Katalánsku požadovaly převedení zásobování a transportu pod pravomoc obcí, což by ale znamenalo eliminaci pravomocí odborových svazů ve prospěch kontrarevolučních státních institucí - městských rad, zatímco Přátelé Durrutiho měli za svůj cíl svobodné komuny, spravované přímo pracujícími. V sedmém čísle v posledním článku na čtvrté straně čteme pod titulkem "Náš program - všechnu ekonomickou pravomoc odborům," následující: "Španělskou revoluci charakterizuje skutečnost, že jejími nejpevnějšími představiteli jsou odborové svazy. Podobně, jako byly nejvyššími orgány Ruské revoluce nepochybně sověty, v naší revoluci jsou to odbory, které vykonávají veškerou ekonomickou pravomoc v sociální sféře."
Co se týče těchto bodů, Přátelé Durrutiho, aniž by cokoli dodali, pouze opakují program CNT ze Zaragozského kongresu z května 1936. Bezpochyby se v tomto ohledu jedná o poněkud nemístné zjednodušení anarchosyndikalistických názorů. Zdá se nám ale nicméně, že diskuse by měla pokračovat, zvláště co se týče několika zásadních otázek, k nimž Přátelé Durrutiho přispěli neocenitelnou měrou:
- třídní analýza, odsouzení buržoazní demokracie a opozice proletariátu vůči maloburžoazii
- obrana revoluce a problémy ozbrojeného boje
- podstata a struktura pravomocí, které musí pevně třímat v rukou revoluční proletariát

Přátelé Durrutiho - zhodnocení

Náš názor
Aktivistovi, snažícímu se přispět k posílení autentické tradice antiautoritářského proudu hnutí práce, vyvstane ihned na mysli následující otázka - jaký přípěvek přinesla historická epizoda, skládající se z činů a myšlenek Přátel Durrutiho? Abychom ukončili tuto studii, musíme tedy vypracovat závěr a nějakým způsobem zhodnotit jejich úspěchy a prohry.

Proč selhali?
Pokud se začneme probírat historií mezinárodního anarchistického hnutí, příspěvek Přátel Durrutiho musí být dán do souvislosti s ruskými anarchisty z okruhu Platformy, analýzami italských aktivistů ohledně dělnických rad, teoriemi evropských radových komunistů, zvláště německých po roce 1920 a co se týče Německa, také s úspěchy anarchosyndikalistické a radové levice, úsilím bulharských anarchistů vystavět organizaci, inspirovanou Platformou, zkušenostmi z Francie, kde byl v roce 1927 vytvořen Revoluční anarchokomunistický svaz a pak v roce 1934 první anarchokomunistická federace. Přátelé Durrutiho se k této minulosti, která byla v roce 1936 stále živá, nijak nehlásili. Věděli o ní? Většina z nich pravděpodobně ano.
Přátelé Durrutiho byli aktivisté španělského anarchistického hnutí, vyznačujícího se velmi specifickými vlastnostmi. Znovu a znovu musíme připomínat, že španělský anarchismus existoval v kontextu intenzivního třídního boje, vedeného mocným masovým hnutím, založeným na odborové struktuře. Na teoretické úrovni ale zůstával volnou sbírkou velmi obecných antiautoritářských deklarací, občas pro-individualistických, poznamenaných konspirativními a někdy i velmi násilnými praktikami, se "specifickou" organizací, která v něčem připomínala karbonáře z minulého století. Zde leží důvod, proč si nezanedbatelná část CNT udržovala distanci od FAI a dokonce se nachylovala směrem k "trientismu."
Španělské anarchistické hnutí, věrné jistým stránkám bakuninismu, bylo prodchnuto morálními a kulturními standardy, které měly blíž k maloburžoaznímu humanismu než důsledně revolučnímu myšlení. Neignorovalo sice úplně všechno, co se odehrávalo za Pyrenejemi a jeho perzekvovaní aktivisté velmi dobře znali francouzské a belgické soudruhy, ale bylo fixováno na své tradiční anarchistické formulky a takřka vůbec nevěnovalo pozornost vnějším vlivům.
Utopeni v chaotickém stavu a různorodosti, vrženi již od prvního dne do válečné vřavy, Přátelé Durrutiho byli příliš nepočetní a přišli příliš pozdě, když už se byrokratizace hnutí nedala zvrátit a ministerská kolaborace se stala přijatou skutečností, se kterou - i když rezignovaně - souhlasila většina aktivistů. Přátelé Durrutiho se vynořili jako opozice ke kontrarevolučním krokům, které přinesl rok 1937 a nepředstavovali opozici, založenou na solidní analýze, schopné zachránit revoluci z července 1936.
Vtaženi do násilných střetů z května 1937, Přátelé Durrutiho nepochybně stále věřili v možné vítězství. Rychle pochopili, že jejich boj může mít praktický význam pouze tehdy, pokud se rozšíří na všechna území, dosud neobsazená Frankem. Jejich texty na sebe vzaly podobu poselství revolucionářům celého světa, nikoli výrazu možnosti změnit stávající situaci.
Objevili se pozdě a nestačili udělat to, co chtěli. Ministerská byrokracie udělala všechno možné pro umlčení jejich hlasu a třímala vedení CNT pevně ve svých rukou. Přáteli Durrutiho události smýkaly. Byli rozptýleni po všech možných frontách, paralyzováni militarizací a zmizeli tak rychle, jak se objevili.
Je jistě pravda, že uprostřed občanské války není snadné vytvořit konstruktivní a kritickou společenskou sílu, vycházející z naprosto nedostatečné myšlenkové základny. Přátelé Durrutiho nevěděli prakticky vůbec nic o teoretickém úsilí, vynaloženém v minulé dekádě existence mezinárodního anarchistického hnutí a které tehdy nikdo nestačil shrnout do soudržného celku a které se stále ještě nepozvedlo nad určitou dvojakost.
Nedostatky příspěvku Přátel Durrutiho tedy můžeme snadno vysvětlit. Rychle je shrneme.
Přátelé Durrutiho nevěděli, jak se rozloučit s jistým revolučním romantismem, spojeným s obdivným vzhlížením k hrdinovi. Tato chyba, i když nikterak velká, nicméně jistě přispěla k znejasnění jejich analýzy a zabránila jim dosáhnout dnes obvyklého jasného názoru.
Ke zmíněnému romantismu se ještě občas přidává silná tendence zjednodušovat a příliš jednoduchá likvidace - chtělo by se říci jedním škrtem pera - problému maloburžoazie.
Co se týče koncepce syndikalismu jakožto základny pro výstavbu anarchistického komunismu, tak ta podle našeho názoru zůstala příliš prostá a často se opakovala. Dokonce i co se týče vlastní revoluční anarchistické organizace, Přátelé Durrutiho byli věrnými stoupenci pochybné španělské tradice - stavěli se za prosté pokračování, čisté a jednoduché - tradice konspirativní akce a staromilecky romantického anarchismu FAI z roku 1927 a pokud odmítali nové struktury FAI, uvedené v červenci 1937, měli velkou nouzi o argumenty. Jejich anti-platformismus byl jen na obtíž. Je totiž nezbytné, abychom odlišili kritiku byrokratického vývoje, vyvolaného novými strukturami, nesoucí se v duchu hlubší teoretické analýzy, od prostého prosazování malých autonomních frakcí.
Co se týče problému jednoty pracujících stejně jako vytvoření Revoluční rady, jistě došlo k určitému vývoji od pouhých výzev výborům organizací, až k požadavkům na vytváření struktur, ustavených řadovými součástmi organizace. Je to nepochybně pozitivní vývoj, ale přesto v nás stále ještě zanechává dojem nedůslednosti.

Úspěchy
Nemůžeme zůstat neteční ke skutečnosti, jak těžký boj Přátelé Durrutiho vybojovali. Nemyslíme si rovněž, že pouze částečně přispěli k diskusi v rámci mezinárodního anarchistického hnutí. Jejich zkušenost se nedá k ničemu přirovnat, protože se objevila v průběhu autentického revolučního vření a byla schopna reagovat na řadu událostí, které si členové skupiny tvrdě prožívali.
Zásluha Přátel Durrutiho leží zejména v tom, že se postavili na správnou stranu, byť jakkoli zmateně nebo neohrabaně, vprostřed zuřící bitvy a navzdory existujícím nedostatkům a chaotickému stavu španělského anarchistického hnutí.
Kromě stínů se před námi rozevírá i mnoho proudů světla.
Přátelé Durrutiho byli ze zásady ochotni diskutovat o tabuizovaných tématech, které měly, jak víme, v tradičním anarchistickém hnutí velkou váhu. Přátelé Durrutiho bez váhání vystoupili na obranu POUM, zatímco vůdci CNT váhali a přešlapovali na místě. Odmítli vinit ze všeho "marxisty", ale bojovali proti těm, kteří byli marxisty jen podle jména, což je rozlišení v kontextu španělského anarchistického hnutí jasně heretické. Tvrdě upozorňovali na hanebné chování představitelů organizace, kteří, aby ospravedlnili opuštění ideálů, se propůjčili k formální demokracii, která poskytla nezasloužený hlas maloburžoazním skupinám. Popřeli ubohý argument, přirovnávající anarchistický komunismus k "anarchistické diktatuře". Odsuzovali sílící kontrarevoluční snahy.
To, co ale tvoří jejich zásadní příspěvek, je vyřešení dilema "válka nebo revoluce", jejich přijetí autentických revolučních pozic, ujištění se o potřebě nastolení skutečného zřízení pracujících v opozici vůči ministerské kolaboraci, jejich výtečná třídní analýza, odsuzování teoretické bezzásadovosti a improvizace. Potřeba ustavení Revoluční rady byla postupně stále lépe definována a tato rada měla podle představ Přátel Durrutiho povstat z řadových součástí hnutí a nikoli z řad vysokých představitelů nejrůznějších organizací.
Obtížná otázka ozbrojení proletariátu a zvláště potřeby vést ozbrojený boj v podmínkách moderní války byla řešena vprostřed válečné situace a nejkonkrétnější a nejpromyšlenější návrhy byly vyzkoušeny konfederačními jednotkami v akci. Nezbytná vojenská organizace byla nastíněna pomocí specifických opatření, zachovávajících vnitřní demokracii v bojových jednotkách a překonávajících starý vojenský formalismus.
Přátelé Durrutiho nakonec ještě znovuobjevili to, co bychom mohli nazval anarchokomunistickou Amerikou, tj. potřebu existence vlastní revoluční organizace, vypracovávající potřebnou teorii a program. V případě otázky "období pokusů a omylů" v první fázi revolučního procesu, musí být Přátelům Durrutiho připsána zásluha za otevření tohoto vážného problému.
Hodnocení je tedy většinou pozitivní. Historie Přátel Durrutiho, jakkoli tragická a krátká, zůstane významným milníkem na cestě k anarchistickému komunismu.

Poznámky:

1) La CNT en la revolucion Espanola, J. Peirats ed., sv. 1, str. 55-58.
2) Což bylo odsouzeno Přáteli Durrutiho jako manévr reformistického křídla CNT (v osmém čísle jejich tiskového orgánu El Amigo del Pueblo).3) S touto koncepcí se můžeme často setkat u německých anarchosyndikalistů z FAUD, švédských SAC, argentinských FORA apod.
4) "A-kracie", úplná nepřítomnost vlády, se španělským anarchistům často zdála být výstižnějším pojmem, než "anarchie". Od tohoto slova se také odvozovalo používání pojmu "akrata" namísto "anarchista."
5) Peirats, sv. 2, str. 328 (nakl. CNT, Toulouse 1952).
6) Viz "Histoire de republiques espagnoles" od Victora Alby.
7) Jádrem pravicových sil byla "Falanga", fašistická politická strana, jejíž svazky s italským fašismem a nacisty byly veřejně přiznávány.
8) Nicméně tyto úspěchy španělského anarchistického hnutí v oblasti samosprávy ukázaly jeho schopnosti a hodnotu a napsaly nekrásnější stránky dějin revoluce.
9) Například "L´Espagne Antifasciste", časopis, vydávaný André Prudhommeauxem, musel opustit Barcelonu a vrátit se znovu do Francie, aby se vyhnul cenetistické cenzuře. "Guerra di classe", časopis italských dobrovolníků, vydávaný Bernerim, přestal vycházet.
Poznámka překladatele:
André Prudhommeaux (1902-1968) byl zajímavou a význačnou postavou francouzského anarchistického hnutí. Úzce spolupracoval s neméně význačným ruským anarchistou Volinem (Vsevolodem Eichenbaumem) a v průběhu španělské občanské války byl jedním z mála, kdo si podržel anarchistické ideály a otevřeně se postavil proti vládní spolupráci CNT-FAI. Na konci 20. let byl teoretikem i aktivistou radově-komunistického hnutí, ale nástup fašismu a celkový stav "komunistické" levice ho přiměl nakonec přiklonit se k anarchismu. Po obsazení Francie nacisty uprchl do Švýcarska. Na začátku 50. let se prozíravě již v počátku postavil proti bolševizaci značné části francouzského anarchistického hnutí, které nakonec skončilo tím, že nově vytvořená "Federation Communiste Libertaire" začala stavět "revoluční" kandidáty do voleb. Psal pro časopisy "Le Libertaire" a "Le Monde Libertaire" a byl velmi činným překladatelem, který se zasloužil zejména o francouzská vydání Volinových prací. V zahraničí je prakticky neznámý.
10) Je zajímavé v této souvislosti konzultovat práci José Peiratse "La CNT en la revolucion Espanola", sv. 1, str. 275 a dále, Buenos Aires 1955.
11) Viz poznámky na str. 164 "La CNT en la revolucion Espanola" od José Peiratse, sv. 2, vydání CNT.
12) To je v zásadě pravda, co se týče Barcelony. Není však možné předvídat, co by se stalo všeobecně, kdyby nebylo nastoleno příměří.
13) Garcia Oliver a Frederika Montseniová, ministři centrální vlády a členové CNT a FAI a Mariano Vasquez, nejdříve regionální a posléze národní sekretář CNT.
14) Existují seriózní teorie, podle nichž vrazi pocházeli z řad krajně pravicových katalánských separatistů, spojených s italskými fašisty. Archivy Mussoliniho tajné policie OVRA, zabavené po pádu fašismu, dovedly k tomuto závěru Berneriho rodinu a přátele. Na jiném místě ve své knize "Los Ecos de los Pasos", Garcia Oliver, tehdy ministr spravedlnosti, útočí na anarchistickou "posedlost" vinit bolševiky z každého spáchaného zločinu a přiklání se spíše k názoru, že Berneriho zavraždila OVRA.
15) V "Il Grido del Popolo", oficiálním tiskovém orgánu Italské komunistické strany, jejímž sekretářem byl Palmiro Togliatti.
16) Uskupení bylo založeno v únoru podle informací Jaime Baliuse, který byl jeden čas šéfredaktorem El Amigo del Pueblo (podle zprávy, sepsané v květnu 1978 arleskou skupinou Organisation Communiste Libertaire, ex-ORA, která udělala s Baliusem rozhovor do časopisu Frent Libertaire). Podle dopisu Jaime Baliuse, datovaného 24. června 1946 a adresovaného Burnettu Bollotenovi (viz jeho kniha Revolution Espagnole, ed. Ruedo Iberico, str. 346), uskupení založili milicionáři z Aragonské fronty, kteří přijeli do Barcelony protestovat proti militarizačním dekretům. Na počátku května 1937 čítalo něco mezi čtyřmi až pěti tisíci členů. Solidaridad Obrera, tiskový orgán CNT v Katalánsku, 5. března otiskla prohlášení, oznamující vytvoření Přátel Durrutiho.
17) Následující pasáže byly přetištěny z letáku, citovaného jedním svědkem, L. Nicolasem, v článku, který byl součástí sborníku "La revolution proletarienne", č. 216, květen 1937.
18) Někteří velmi známí aktivisté CNT nicméně osobně podporovali Přátele Durrutiho. Mezi nimi figurovalo i jméno Miguela Chuecy, člena Rady Aragonu, který je zmíněn v seznamu předplatitelů časopisu. Chueca, anarchosyndikalistický aktivista, důsledně se stavící mimo FAI, tak vyjádřil svoji opozici vůči byrokratizaci CNT a kapitulantství jejího vedení.
19) Zatčení Jaime Baliuse bylo zamlčeno dokonce i v tisku CNT.
20) "El Amigo del Pueblo", Přítel Lidu, bylo jméno, vybrané na památku Maratových novin z Francouzské revoluce. Texty, vydané Přáteli Durrutiho (letáky, teoretické brožurky, časopisy), byly přetištěny v roce 1977 "Etetera y Colectivo de documentacion historico-social" v Barceloně. Tento kolektiv upřesňuje, že dvě čísla časopisu byla zredigována ve vězení a tajně vydána aktivisty CNT za použití organizačních tiskáren a papíru. Čísla 5-8 byla vytištěna v Perpignanu. Mezi červencem až prosincem 1961 vydalo několik ´přeživších´ z řad Přátel Durrutiho celkem čtyři další čísla Amigo del Pueblo, ale ta se zabývají dobovými událostmi, jsou značně zmatená a stojí mimo záběr našeho zkoumání.
21) José Peirats popsal tuto situaci velmi dobře ve výše citované knize, spodní části strany 47 a vrchní strany 48, vzhledem k polemice, která se přehnala CNT během 30. let.
22) Pro slovo "caudillo", použité mnohokrát v tomto článku, je obtížné najít cizojazyčný ekvivalent. Spíše než vůdce znamená předák, respektovaný pro své myšlenky.
23) Viz odstavec "Masy a jejich vůdci" v první části.
24) Měli bychom si vzpomenout na rozpuštění Výboru antifašistických milicí v září 1936 v Katalánsku a dekret o veřejném pořádku, vydaný madridskou vládou v září 1936. Tato opatření převáděla všechny ozbrojené síly v zázemí pod kontrolu státu.
25) Zde se odkazuje na eventuální příměří mezi republikánskou vládou a Frankem, o kterém se velmi hlasitě zmiňovaly údajně "demokratické mocnosti". Je evidentní, že jakékoli podobné příměří by vyžadovalo, aby se republikánské vládě podařilo zpacifikovat revolucionáře.
26) Julian Negrin, člen umírněného křídla Socialistické strany, byl předtím ministrem financí. Stal se spojencem stalinistů s cílem znovunastolení autority buržoazně-republikánského státu. Je překvapující, že se zde hovoří o vládě, složené z odborových svazů. Autor si patrně přeje postavit proti sobě Caballerovu vládu, zahrnující představitele CNT a UGT a novou vládu, složenou pouze z představitelů politických stran a vylučující tedy CNT.
27) (Generál Enrique, pozn. překl) Líster velel stalinistické divizi.
28) Camillo Berneri ve svém rozhovoru pro "Spain and the World" prohlásil: "Co se mne týče, jsem stoupencem zásadových prostředků. Nesmíme upadnout do militaristického formalismu, ani do pacifistických pověr… Z celkového pohledu tedy reforma milicí musí proběhnout následujícím způsobem: bude existovat jasná dělicí čára mezi vojenským velením a politickou kontrolou co se týče přípravy a provádění válečných operací, vydané rozkazy musí být přesně plněny, ale zároveň budou zachována jistá základní práva - volit a odvolávat důstojníky." (str. 29-30, Archives of Terre Libre, duben-květen 1938, přetištěno Ediciones Spartacus).
29) Přátelé Durrutiho vydali brožurku, nazvanou "Směrem k nové revoluci", snažící se propojit historické interpretace a teoretické a praktické pohledy. Těchto 27 stránek má ale víceméně propagandistický charakter a je lépe použít materiály ze stran El Amigo del Pueblo.
30) V tradiční terminologii španělského anarchistického hnutí se vlastní anarchistická organizace nazývá "specifická" (la especifica) a odlišuje se tak od masové odborové organizace, která je pouze částečně anarchistická.

Anarchistická knihovna FSA
Svazek 9 - Praha 2001